Čertovskej wintertrail – 2019

Nazdárek sportovci a nazdárek i některým dovolenkářům,

 jak všichni víme, většina z nás již sportovní sezonu ukončila a věnuje se podzimním či zimním objemům, ale MY ještě zdaleka nekončíme. Jsme holt neposedové a nevydržíme chvíli v klidu.

Tentokrát se vydáváme zcela poprvé na závod, jehož název je pro nás sám o sobě výzvou – Čertovskej wintertrail (už několikrát jsme se na něj ale chtěli přihlásit, ale vždy se nám to s něčím krylo). Závod se odehrává v příjemné krajině okolo Ralska a ti co to tu znají, vědí, že profil tratě bude více než pestrý. Co se samotného závodu a jeho názvu týče, jeho skutečný význam Č-E-R-T-O-V-S-K-E-J wintertrail teprve poznáme, ale nepředbíhejme.

Hezky pěkně v sobotu ráno nasedáme do auta a vyrážíme vstříc novým zkušenostem a hlavně závodu, na který se (ještě) těšíme. Cesta je bezproblémová, a tudíž za necelé 2h jsme na místě. Parkujeme naštěstí bezproblémově, a tak nám zbývá čas doladit naše přípravy. Tím se pro tentokrát rozumí barvení a dolaďování masek, protože jak z názvu plyne, jeho součástí je i čertovská výstroj, kterou jsme mimojiné nezanedbali. Nasazujeme naše masky a barvíme se černou barvou, než dojdeme k čertovské dokonalosti, a která nám dává svolení vyrazit pro registrace. Z prvu nás trochu děsí, že budeme jediní čerti na trati, neboť žádné ostatní čerty nepotkáváme, ale jakmile se dostaneme do centra dění, vidíme grupy čertů. A že někteří byli opravdu strašidelní. Hned se nám ulevuje, že nejsme sami a naopak nás to zalívá hřejivým pocitem spokojenosti a radosti, kolik lidí to pojalo stejně jako my.

V centru závodu je jeden velký vyhřívaný stan, kde jsou nejen registrace, ale zároveň také zázemí pro závodníky s možností pozdější konzumace občerstvení. Vedle stojí stan s úschovnou pro závodníky a velký nafouknutý oblouk značící startovní čáru. Moc lidí zde neznáme, protože tohle není jeden z typických našich závodů, ale koho poznáváme hned, byla Z. Kocumová, která si ani po porodu nedá pokoj a pouští se hned do bitvy s polovičním trailem. Jakmile si převezmeme startovní balíček s naším číslem a krásným batůžkem, začínáme se rozcvičovat a mentálně připravovat na onen závod. Moment zděšení přichází v tu chvíli, kdy koukáme na mapu na našem čísle, kde vidíme všechny naše budoucí vrcholy a hlavně ony výškové rozměry. ,,Trochu skyrunnerská čísla, která rozhodně nejsou pro mě‘‘, říkám si. V tu chvíli začínám litovat, na co jsem se to přihlásil, ale už není cesty zpět 😀 .

10 minut před 10 hodinou začíná závodnická rozprava ohledně trasy a značení, takže všechny čertice a čerti se shromaždují. Je to krásná podívaná, kolik čertisek se zde sešlo. Jakmile jsme obeznámeni s trasou a značením, zbývá posledních pár sekund, než bude závod odstartován. Naše taktika je jasná, nepřepálit začátek, závod je dlouhý a profil náročný. A je to tady, je odstartovánooooo….

Přes 200 čertů a čertic se pouští na trat 33,3km včetně těch, kteří jdou jen poloviční verzi. Na rozdíl od OCR závodů tento start je pozvolný a nikdo nepřepaluje úvodní rozeběh. Držíme se v top 15. Cesta nás po asfaltové silnici vyvádí z centra závodu a směřuje nás pozvolně přes luka, lesy a vrchoviny směrem k prvnímu vrcholu. První vrchol a také první kukačka, kterou si musíme vždy orazit jako důkaz splnění daného záchytného bodu, není nikterak jednoduchá. Kukačka sídlí na vrcholu Jeleního vrchu, který čítá přes 450m. Už teď je nám jasné, že to bude jeden kopec za druhým, nicméně stále držíme dobré tempo a i do pozvolných kopců běžíme. Běh přecházející v chůzi nastává vždy až pod hřebeny vrcholů, které se vskutku moc běžet nedají. Přitom střídáme jeden terén za druhým. Po vyběhnutí z asfaltové silnice vbíháme přes louku do písečné stezky u lesa, přes kterou probíháme na mokrém spadaném listí až k blátivé stezce k onomu prvního záchytnému bodu. Na vrchol Jeleního vrchu se dostáváme v čase 10:30, což je zhruba 30 minut od startu. Poněkud rychle unavení z náročně trasy (a to jsme teprve na začátku) se snažíme rychle sbíhat z kopce dolů, abychom si alespoň nějak ten čas zkrátili, protože do kopců si tentokrát čas moc nenaženeme. Z onoho vrcholu běžíme v naprosto odevzdaném modu co nejrychleji a co nám vůbec tělo dovolí. Navíc se dostáváme na velmi kamenitý a složitý sestup, který nám zrychlení směrem dolu znemožňuje a my tak musíme být opatrní. První vrchol za námi!

Až na úplném dnu jsme opět pochopili, kam nás trasa povede dál a jak jinak, než zase nahoru. Sice jsme si při tom seběhu trochu odpočinuli, ale oba moc dobře víme, že běžet všechny kopce až do konce závodu nezvládneme, takže pomalu zpomalujeme. Nicméně pořád šlapeme, co to jde a co nám trasa umožňuje. Trasa nás po velmi náročném terénu opět nutí stoupat vzhůru a zároveň střídáme jeden terén za druhým. Odměnou za to vše nám jsou ale krásné rozhledy a výhledy trasou, kterou běžíme. Až zpětně litujeme toho, že jsme někde nezastavili a nehodili vám nějaké to selfie, krajina a výhledy tu opravdu byly nepopsatelně krásné. Vybíháme poloviční kopec, než předtím a za jeho zdoláním se blíží první občerstvovací stanice. Nutno podotknout, že po celkem dlouhé vzdálenosti, jestli se nemýlím, tak cca na 9km. Za zmínku určitě patří hojnost a super připravenost oné občerstvovačky, která byla z našich všech absolvovaných závodů nejpestřejší. Nicméně tak jako při každém závodě nemáme příliš času se zde zdržovat, takže se vlastně jen podíváme, co všechno zde mají, a pokračujeme dál. Útěchou nám je myšlenka, že doufáme, že v cíli to bude podobná hostina 🙂

Od občerstvovací stanice běžíme chvíli opět po asfaltové silnici podél lesa, než nás značení trasy opět přivede k odbočce, která jak jinak vede do prudšího kopce. Podle mapy, kterou jsme měli na číslech, je to předposlední vrchol před naší další kukačkou aneb záchytného bodu K2. Drápeme se zuby nehty do dalšího kopce, kde nás na vrcholku čeká sešup do údolí, kde jsou mohutné skály známé jako Skalní divadlo. Zde je také místo, kde se rozchází trasy 16km a 33km. Kukačka je uprostřed onoho skvostného skalního seskupení a nám to tak trochu připomíná Příhrazy (Český ráj). Zde si odpípneme a pokračujeme dále přes skály.

Odtud nás čeká už jen dlooooohé stoupání, které snad nebere konce. Z posledních sil se vyškrábeme až na vrchol, kde je ale opravdu majestátní výhled. Kukačka nás nutí běžet až opravdu na samotný vrchol vyčnívajícího do přírody s výhledem na okolní krajinu. Tam se trasa stáčí zpět a pokračuje se dále o něco delším sestupem. Zde nás čeká velmi terénně náročný sestup po kamenech a neupravené stezce, kde si po valících se kamenech z cesty dolů ukopnu oba palce (nehty) na nohou. Zařvu jak Tarzan přes celé údolí, ale je mi to prd platné. Bolest mi vehnala slzy do očí a už v tu chvíli mi bylo jasné, co se stalo a jaký to bude mít důsledek. Sice mi adrenalin pomohl to přemoct rozběhnutím a pokračováním v sestupu, ale jakmile se otřes ze zranění uvolnil, cítil jsem to po zbytek trasy. A upřímně to byl dost značný faktor, který nás v čase hodně poškodil, protože právě díky tomu jsem musel omezit rychlost v sestupech, právě kvůli tlačení nehtu do špičky boty, takže jsem musel sestupy běžet opatrněji a hlavně pomaleji (zkrátka jsem běžel jak smrádě). Lehce psychicky zlomen dobíhám na další občerstvovačku pod Kavčí horou. Zde si oba bereme už něco malého na zub, ale za chůze to vstřebáváme a pokračujeme dále, nechceme se totiž moc zdržovat.

Snažíme se opět rozeběhnout, ale laktát z doposavad nastoupených kopců se začíná ozývat, stehna tuhnou. Skrze klidný les a krásnou přírodu opět stoupáme na další vrchol. Síly ubývají, nohy jsou čím dál více nateklé a my začínáme zpomalovat. Po mém zranění nastává krize. Naštěstí pouze jídelní, kdy Ondru zpomaluje hlad. No, není se čemu divit, když běží 92kg svalovec. Za běhu se snažíme rozmělnit potravu, kterou těžce přežvykujeme. Chvíli se snažím táhnout a také chvíli trvá, než se přísun energie dostaví, ale cca po 2km je krize zažehnána a my v nějakém tempu pokračujeme na další vrchol a pro další kukačku.

Další záchytný bod K4 nás čeká okolo hory Horka, který podle výsledného času pro nás byl asi nejnáročnější. Jeho zaznamenání nám trvalo v rozmezí hodiny a čtvrt, což je o polovinu více, než naše předchozí kontroly. Už to tak vypadá, že zranění, krize a únava si vybírají svoji daň. No, a aby toho nebylo málo, po zaznamenání dalšího záchytného bodu přichází hlad na mě. Naštěstí přichází další a další kopce, ve kterých můžeme využít chůze a rychlého občerstvení, co máme v batohu. Spořádáme tedy nějaké sušenky, magnesium a hroznový cukr, abychom to do konce závodu doklepali. V hlavě se nám už honí myšlenky, proč to vůbec děláme a že tento typ závodu není nic pro nás. Ale jak nás znáte, doběhneme, i kdybychom nemohli chodit. Rychle tyhle myšlenky vytěsňujeme a naopak se snažíme si vzájemně dodat energii. Ne nadarmo se prezentujeme jako bratřijaksepatří a mentoři, takže si vzájemně řekneme pár motivačních vět a citátů a s nově nabytou motivací vyrážíme vstříc další kukačce.

Po nekonečných stoupáních a kopcích se opět vracíme k předešlé občerstvovačce, kde pro jistotu strávíme víc času, protože jsme si vědomi předchozích krizí a co je způsobilo. Nabereme tedy živiny a opět směle vyrážíme dál. Snažíme se opět dostat se do klusu a díky krásné přírodě okolo se nám to daří. Trasa vede z kopce až k potoku, kde je spousta lagun na koupání. Přísaháme, že kdybychom neběželi závod, tak tam okamžitě skáčeme. Vypadalo to tak kouzelně a čistě, že kdo by odolal. Nicméně musíme pokračovat dál a tak svištíme podél potoka až k odbočce, která nás opět NEČEKANĚ vede směrem vzhůru 😀 . Před námi jsou už jen dva poslední vrcholy, bohužel ten předposlední a navíc ten, na který teď míříme, vypadal monstrózně. A jak jsme již stihli vypozorovat, pořadatelé volí vždy tu nejnáročnější trasu směrem k vrcholu, takže dobíháme pod Chrastenský vrch a po jeho hřebeni stoupáme vzhůru. Výstup je sám o sobě náročný, ale aby toho nebylo málo, začíná obrovitánská vichřice, která nám výstup ještě opepřuje. Držíme si masky, aby nám je vítr neodfoukl, a přitom dáváme pozor, kam šlapeme, protože onen kopec má velmi úzkou cestu. Výstup byl opravdu náročný, ale co pro mne bylo ještě náročnější, byl sestup. Díky svým dvěma ukoplým palcům jsem při sestupu celkem trpěl, a tak mi sestup trvá přibližně stejně dlouho, jako výšlap. Tento vrch mi dal celkem zabrat a sebral mi hodně sil, takže na poslední vrch mě musí Ondra hodně podporovat. Zranění mě limituje a začínám se vléct, naštěstí Ondra mě dostane do akceschopného tempa.

Jakmile jsme tedy opět dole pod Chrastenským vrchem, poprvé v celém závodě nás čeká delší rovinka až k poslednímu stoupání. Po rovince Ondra nastavuje tempo, které se snažím dodržet. Opět se dostávám konečně do nějakého běžeckého tranzu a jsem schopný to vydržet až k poslednímu záchytnému bodu k hradu Děvín. Tam sice přecházím do chůze, ale s pohledem na Ondrova záda se hecuju a šlapu, co mi síly stačí. Záhadným způsobem se na vrchol a pro poslední kukačku dostáváme celkem rychle a ona představa, že už běžíme do cíle, jakoby do nás vstoupila nová energie a druhý dech. Nasazujeme svižnější klus a stanovujeme si jediný cíl, že až do cíle nezastavíme!

Profil tratě nás už svádí na stezky, kterými jsme přibíhali ze začátku závodu, tudíž se začínáme orientovat a vytvářet si představu o tom, kde jsme a jak dlouho nám zbývá do cíle. Opět po delší době někoho předbíháme a náš klus se mění ve svižnější běh. Motivace stoupá! Opravdu od poslední kontroly běžíme a nezastavujeme!! Už vidíme silnici, ze které jsme prvně vybíhali a po uběhnutí asi 500m vidíme i Martina, který na nás křičí. Vypadáme celkem zdrchaně, ale i tak se vztyčenou hlavou a v běhu přibíháme do centra závodu. Vyčerpaní protínáme cílovou pásku.

Zde si naposledy odpípneme, dostaneme hrnek s nápisem závodu a jdeme odevzdat čip, kde nám jsou následně vyjety časy kontrol a jakoby výsledkový certifikát. Zcela psychicky i fyzicky vyčerpáni si jdeme dát něco k jídlu a jdeme si sednout do vyhřívaného stanu. Zde strávíme nějakou půlhodinku, než se stihneme zotavit a připravit na odjezd. No, upřímně i přes ty stovky závodů, co máme na kontě včetně 24hod survivalů, maratonů, ultratrailů a atd., tak tento závod nás proškolil asi nejvíce. Organizátorům a hlavně všem účastníkům všechna čest!! 🙂

A celkové hodnocení?

Pozitiva

• Velice se nám líbí myšlenka s ohledem na životní prostředí, aneb každý závodník si bere vlastní kelímek na pití
• I přesto, že nejsem fanoušek kopců, tak všechna čest organizátorům za promyšlenou a hlavně terénně náročnou trasu (seznam trasy a vrcholů -> Hamr na Jezeře – Jelení vrchy – Dlouhý kámen – Skalní divadlo – V Břízkách – pod Kavčí skálou – Horka – Holičský vrch – Lázeňský vrch – Kavčí kopec – Chrastenský vodopád – Chrastenský vrch – Děvín – Hamerský Špičák – Hamr na Jezeře)
• Bezkonkurenčně TOP občerstvovací stanice
• Super nápad s čertovskými obleky
• Krásné výhledy z pokořených vrcholů
• Poměr cena x kvalita
• Parkování
• Značení

Negativa jsem žádná  nenašel, až na to množství kopců 😀 (možná medaile na příště? Pro nás sběratelé cenných kovů 🙂 ). No, ještě uvidíme, zda se přihlásíme na příští rok, každopádně kde se s Vámi příště uvidíme? My ještě nekončímeee 😛

Vaše Dvojčátka