Svídnický extrém

27. 10 2018

Vítejte zpět přátelé, běžci a všelijací sportovní nadšenci,

            přinášíme Vám čerstvé novinky z posledního společného závodu dvojčátek tohoto roku, a tím byl závod pro nás v daleké krajině až v Chrudimi. Jednalo se o proslavený Svídnický extrém, který si nás získal svou pohostinností a originálností minulý rok. Nebylo tedy nad čím váhat a vypravujeme se tam znovu, tentokrát OBA!

R: Po dlouhém přemýšlení jsem usoudil, že tento závod bude mým posledním závodem tohoto roku (kvůli regenerujícímu zranění), a že ho půjdu jen tak pro tentokrát zkusit (bylo mi líto nechat registraci, a ještě navíc tak sympatický závod, propadnout). Je tedy rozhodnuto!

            Naštěstí tento závod má rozumný start pro nás vzdálené závodníky, takže samotný závod začíná v 10 hodin, ale my startujeme až v 11:22, což je ideální čas na 2h cestu směrem do Chrudimi. Cestou ještě nabíráme Zuzku Šaškovou a vyrážíme vstříc našemu dobrodružství. Cesta moc neutíká, ale po necelých 2h jsme na místě! Závod již v plném proudu.

            Vystoupíme tedy z auta a jdeme okouknout, co je nového. Při letmém rozhlédnutí kolem zjišťujeme, že se pravděpodobně běží tatáž trasa, která se běžela minulý rok. Pro mě dobrá zpráva, pro Ondru trochu hořčí, protože ten má rád kopce (pozn. kopcem ji míněna lyžařská sjezdovka, ostatní už nejsou kopce, ale rovinka směrem vzhůru 😀 ). Při postupem arény opět vidíme domácí stánek na občerstvení opravdu domácího charakteru, a také poslední překážku, která je jistojistě inovací postihnutá oproti minulému roku. Také vidíme, že cíl byl asi o 10m posunut blíže, než minulý rok, ale to opravdu není problém. Je na čase si dojít pro registrace, převléci se a rozcvičit se, přeci jenom, startujeme za 30 minut. Vše popořadě ale. Nejprve registrace. Jdeme tedy do staré školy, kde je opět velice příjemné skromné zázemí, které však svoji skromnost převyšuje svými dobrotami v podobě domácích bábovek, koláčů a buchet. Tohle nikdy neomrzí vyzdvihnout. Po naší levici vidíme stolky, na nichž jsou čipy a reverzy. Ten podepíšeme, odevzdáme, dostaneme za ně čipy a dárkovou tašku a tím jsme na závod technicky připraveni. Rychle se ještě dojdeme převléci a už je to tady – rozcvička a rozklusání (pro mě po několika měsících celkem už tak fyzicky náročná činnost spolu s rozklusáním). Protahujeme plíce a nohy, co to jde, když už slyšíme volání našich čísel na start. Dokončíme naše přípravy a jdeme na to. Pro mě trochu nervozitka, stát opět po delší odmlce na startovní čáře.

            Na startu potkáváme organizátory, se kterými ještě rychle hodíme řeč, ti nás vzájemně podpoří a popřejí hodně štěstí a za několik málo sekund vybíháme. Konečně opět bok po boku. Závod začínááá….

            S přihlédnutím na očekávanou trasu ze startu začínáme celkem svižným tempem směrem k první překážce, kterou je podlezení tanku. Podlézáme celkem rychle a přes lokty, protože se ještě takto brzy nechceme ušpinit. Přitom nás mamka fotí a Ivet podporuje. Rychle vylízáme a míříme si to směrem k pro nás nejobávanější překážce celého závodu a tou je prolezení celkem úzké vodní roury. Vlezu do ní první a soukám se, jak to jen jde. Připadám si, jako když mačkám poslední zbytky pasty z tuby ven…jde to vážně pomalu a je to snad překážka, na které jsme strávili nejvíce času. Jakmile se vysoukám jako první ven, natahuji ruku, abych vytáhl Ondru. Nekompromisně ho vytáhnu, až mu spadnou kalhoty. Z obrázků níže můžete pozorovat, jak synchronní jsme při natahování kalhot byli 😀

            Probíháme po kolena studenou vedou z přehrady, což si v té rychlosti však nestíháme ani uvědomit. Cíl je totiž jasný, dát do toho 100% a být lepší, než minulý rok! Vybíháme tedy zpět směrem k centru závodu odkud vede malinkatý kopeček nahoru, který ovšem pro OCR závodníky není nijak zvlášť náročný, a tak ho samozřejmě vybíháme ve stejné rychlosti, jako jsme vyběhli. Před koncem se trasa stáčí do leva, kde nás oproti minulému roku nečeká ostnáč, ale dvě natažené plachty do tvaru stanu, které musíme prolézt. Tím, že stany byly celkem vysoce postavené, plazení nebylo tak náročné a mohli jsme tak po čtyřech. Za prvním stanem byla jáma, do které se napouštěla voda, a kterou jsme museli před pokračováním zdolat. Žádný problém a už vylézáme a vydáváme se směrem k mé osudné překážce z minulého roku, díky které jsem byl poznamenán alespoň 3 měsíce. Ano, kdo si pamatuje na mou spálenou nohu od prověšené nedostatečně (úmyslně) natažené slackliny nad vodou, tak ví, co nás čeká za malou chvilku. Obíháme podél elektrárny a už tu stojíme. Tentokrát na to jdu obezřetněji a nesjíždím až dolů, ale poctivě přehazuji jednu nohu za druhou, což je mimo jiné hrozně pomalé, zatímco Ondra už je skoro na konci, ale potom, jak jsem trpěl minulý rok, jsem byl radši opatrnější. Opět jsme se ponořili kompletně do vody, ale my vodu rádi, takže takové malé nakopnutí a pokračujeme dále.

            Následuje krásná a poměrně dlouhá běžecká pasáž skrze Svídnické lesy a park, na jehož prvním konci nás čeká střelba z praku a na druhém pneu, ale to až později. Dobíháme tedy pod kopec, na jehož vrcholu nás čeká právě ona zmíněná střelba. Ondra nastupuje a dělá mi do kopce vodiče. Usilovně se ho držím až nahoru. Nyní spočíváme před poměrně menšími terči, než minulý rok a zároveň také stojíme o pár metrů dále. Bereme poměrně kvalitní prak do ruky spolu s kamínkem a míříme. Hahaaa, oba těěěsně vedle 😀 . To jsou ti eliťáci noo. No nic, jelikož máme ještě jeden pokus, jdeme to oba zkusit znovu, ale ani podruhé se ani jednomu nedaří. Jsme tedy dobrovolnicí posláni na pár kliků, které uděláme snad rychleji, než jsme stříleli a hned vyrážíme dál. Přeci jen i sekundy jsou drahé. Mimochodem díky těmto hendikepům pak máme alespoň více atraktivní a nabušené fotky. Pokračujeme tedy dalším delším během až ke konci druhé části lesa, kde nás čeká pneumatika. Cestou míjíme známe tváře a vzájemně se povzbuzujeme a zdravíme. Jakmile doběhneme k pneu, dostáváme instrukce, že musíme praštit do pneumatiky a udělat klik a to celé 10x. Chytře šetřím sílu a nijak zvlášť do pneumatiky neřežu, spíše jí tak šolíchám 😀. Vskutku jsem ušetřil asi 0,000001 sekundy, ale vyplatilo se to, protože Ondra stále bouchá. Vybíhám tedy do prvního a taky posledního většího kopce, sám!

            Kupodivu mi to běží a celý kopec běžím ve svižném tempu bez zastavení. Ondra v závěsu za mnou. Na vrcholku kopce nastupuje rovinka, kde Ondrovi trochu utíkám. Na konci nás čeká první občerstvovací stanice, kde ale pití je na zemi a já jsem moc líný se pro něj ohýbat, a tak pokračuji dále. Zdolávám provazy natažené mezi stromy, byt celkem pomalu a mířím si to k další populární překážce, kterou jsou chůdy. Doběhnu a vidím mamku s Ivet, v tu samou chvíli dobíhá i Ondra. Příjemné setkání nás všech. Oba se bez zdržování pouštíme do toho. Cílem je obejít pneu tam i zpět, alespoň tak to bylo vysvětleno mně. Ondra pak říkal, že měl dokonce jiné instrukce. Na chůdách se cítím celkem jistě, neboť je mám natrénované z našeho kroužku, když v tom před koncem se mi chůda zaryje asi 30cm do země, což mě vyvede z rovnováhy a já padám. Bez řečí jdu hned na hendikep, což je prý 20 kliků a tak si jdu zase napumpovat tricák. Ondra stále jde, ale taky padá, ale na rozdíl ode mne není poslán na hendikep, ale prý má pokračovat. Mezitím já mám hotových svých 20 a odbíhám, když v tu chvíli mě zarazí dobrovolnice, že jich mám udělat 40. I tak bez řečí jdu dodělat dalších 20 kliků a i přesto jsem rychlejší než Ondra. Vypadá to, že se Ondra asi dobrovolnici líbil, když ho tam mučila tak dlouho. Od té doby jsem viděl Ondru už jen vždy z povzdálí, protože díky tomu přišel o hodně času a já si tak udělal náskok.

            Následuje nošení pytle směrem z kopce nejprve a poté s tím pytlem stejnou trasou zase zpět. Pytel je lehčí než jsme zvyklí nosit, takže házím na záda a opravdu upaluji. Lidi které předbíhám kroutí nevěřícně hlavou. Jakmile jsme na cestě zpět, potkávám Ondru a povzbuzuji ho, aby mě doběhnul. Já přitom vybíhám vzhůru dalším překážkách a dobrodružství. Poté následuje taková menší běžecká pasáž s pár překážkami přelez, přeskoč, které hravě zvládám. Běžecky se mi jde skvěle a mám z toho dobrý pocit. Dobíhám k nošení klád, která je opět lehčí, než bych na první pohledl řekl, a tak opět hodím na rameno a jako Schwarzenegger z filmu Komando běžím ke kuželu a zpět. Opět se míjím s Ondrou. Poté následuje běh po asfaltce dolů, prolezení vodní říčky pod mostem a pomalu se dostávám zpět k centru závodu. Jelikož trasu znám z minulého roku tuším, že mi zbývá cca 1,5km do cíle. Začínám to tedy hnát do otáček, protože cítím, že ještě nějaké síly mám!

            Vybíhám z lesa na palouček, kde na mě čeká převrácení pneumatiky 2x tam a 2x zpět. Nevím, jestli jsem tam přiběhl na pokraji sil, nebo jsem taková bábovka, ale převrácení pneu mi tentokrát dalo celkem zabrat. S odfrknutím to zvládám a mažu do vesnice, kde vím, že mě čeká běh s maskou. Jak jsem řekl a předpověděl, tak se i stalo. Po cca 300m mi byla nasazena maska, která se mi ihned zamlžila, ale i tak jsem běžel dál. Trasa s maskou však byla kratičká, a tak se ani neobtěžuji si ji vyčistit. Posledních pár metrů před sundáním už běžím skoro poslepu, ještěže znám tu trasu 😀

            Sundávám masku a běžím seč mi síly stačí na závěrečnou rovinku. Dobíhám k jedinému multimonkey baru, kde mě povzbuzuje známá tvář, kterou zprvu nerozeznávám. Až později si uvědomuji, že to je Ríša Hynek. Tímto ti Ríšo děkuji a omlouvám se, že jsem tě prvně nepoznal. Multimonkeybar zvládám s přehledem a vím, že už mi zbývá jen posledních pár metrů do konce. Běžím na maximum. Lidé přede mnou mi laskavě uhýbají, protože slyší funící bestii (mě). Jsem na hranici svých možností a vím, že rychleji to už nejde, a i když už vedle mě běží Ivet a říká, abych ještě zabral, přísahám, že kdybych měl jen o 0,00001s přidat, asi bych se pozvracel, už jsem měl takový náběh. Nakonec to však mám pod kontrolou a dobíhám k poslední překážce, kterou je zmíněná stěna na začátku reportu. Takové týpí na jehož stěně jsou řetězy, po kterých má člověk tu stěnu zdolat. Jelikož bylo mokro, tak to nebylo úplně jednoduché, ale já se i ve stisku dnes cítil silně, a tudíž rychle zvládám. Na druhé straně byly provazy, ty jsem se ale neobtěžoval vůbec chytat a ze stěny skáču rovnou na zem, abych byl co nejrychleji v cíli. Bohužel ani to mi nepomohlo a o pár sekund si tak hájím bramboru stejně jako minulý rok 😀 . Ondra dobíhá hned za mnou. I přesto se mi závod hrozně líbil a užil jsem si ho na 100%. Musím vyzdvihnout a vyseknout velkou poklonu klukům ze Svídnic, kteří si dali sakra záležet, aby připravili stejně dobrý, ne-li lepší, závod než minulý rok. Originální překážky i přesto, že low cost a homemade, ale jak jsem to říkal klukům, řeknu to i teď, i za malé peníze se dá udělat skvělý závod, když je představivost a kreativita. Kluci si s tím poradili výborně a my se budeme těšit zase příští rok 🙂 .

Pro ty, kteří budou příští rok váhat, na který závod se přihlásit, jednoznačně doporučujeme, aby tento závod určitě zkusili. Za kvalitu se můžeme zaručit! Originální ceny, přístup organizátorů, atmosféra, zázemí, občerstvení a mnoho dalšího.

My si po závodě udělali zase foto dokumentační fotky a rychle jsme upalovali do Prahy, neboť jsme měli ještě další program.

A co jste dělali o víkendu VY?

Těšíme se příště a brzy se uvidíme, doufám, na dalších závodech?

Vaše Dvojčátka

 

 

Komentáře