Půlmaraton České Budějovice 2019

4. 06 2019

Zdravíme své fanoušky,

týden je pryč a už tu máme zase další závod! Tentokrát náš velice oblíbený půlmaraton v Budějkách. Je to sice pro nás daleko, ale to vůbec nevadí, jelikož se startuje až v 7 večer a registrace máme už vyzvednuté. Můžeme si tedy užívat půl dne krásného počasí, které ten den nabízí! 🙂 …

            Po obědě se vypravujeme na cestu. Směr Příbram – Písek – České Budějovice. Do místa dění přijíždíme už kolem půl 6, takže máme ještě hodinu a půl k dobru. Mezitím se tedy jdeme projít po okolí a do festival arény. Počasí nám stále přeje, ale to je bohužel pro nás nevýhoda, protože neradi běháme ve vedru. A jako že je pořádné vedro! 26 stupňů…Už teď víme, že to bude peklo…běžet podél vody, na sluníčku, na rozpáleném asfaltu a betonu….No, máme se nač těšit. Ale to je ještě daleko, a tak doufáme, že snad to do těch 7h večer bude lepší.

            Čas už ale neúprosně utíká, a i když jsme se šli projít jen tam a zpátky, uteklo to jako voda. Stihli jsme se akorát občerstvit, namočit a vrátit zpátky ke koridorům. Mamku opouštíme před odvozem na štafety a my si to valíme ke koridorům.

            Když dojdeme na místo, vykonáme nezbytné potřeby, namočíme se, rozběháme a už je čas se jít řadit do koridoru. Vybíháme z koridoru A!

            Jsme zařazeni a čekáme asi 1,5 min, než to vypukne…3,2,1 a START! Vybíháme… Ze začátku se snažím držet vodiče na čas 1:30h, ale vím, že po zraněném kotníku prostě nemám tu rychlost, takže si tak v hlavně říkám, že s ním poběžím tak dlouho, dokud to půjde. To se mi zatím daří a do 4km se držím. Bohužel zde nastává můj velice neoblíbený kousek trati, kde se běží podél vody na sluníčku, a pak se probíhá centrem přes dlažební kostky.

            Zde se mi bohužel vodič vzdaluje a já věsím hlavu a čumím do betonu a trpím. V tom bohužel udělám i největší chybu, a tj. tu, že přeběhnu občerstvovačku, takže trpím ještě víc, protože v krku mám sucho, jak kdybych byl na Sahaře – teplota by tomu i odpovídala 😀 …

            Probíhám tedy zdrceně a zároveň dost rozhozen dál. Už jsem zase v centru dění a probíhám náměstím, po kostkách pomalu ven z centra. Bohužel tento úsek (asi 5,5km až 7,5km) doslova protrpím (tempo asi 5:27 na km!!! Hrůza!). Bez napití a osvěžení to bylo peklo!

Naštěstí po výběhu z města a daleko od kostek vybíhám na delší silnici za městem. Zde už se zase tempově chytám a snažím se dostat zpět do tempa! Jde to ztuha, ale přeci jenom ze sebe nakonec dostanu alespoň tempo 4:40 😀 . Běží se do opravdu mírného kopečka. Tento úsek se táhne až k 10km, kde je předávka štafet.

Už se pomalu blížím k předávce, kde mi chybí podběhnout most a vyběhnout nahoru na další silnici. Zde zase nastává menší krize. Ani vlastně nevím proč… Možná později jsem to zjistil, protože zde jsem čekal, že se poběží do kopečka tak, jak tomu bylo 3 roky předtím. Bohužel jsem se zmýlil a trasa se po letech změnila, což mě trošku vykolejilo, protože jsem s tím nepočítal. Nevěřil jsem tomu, že se trasa na tomto půlmaratonu bude měnit…

Probíhám tedy 10km, kde se už konečně občerstvím a pořádně poliji vodou, takže na chvíli jsem zachráněn. Bohužel tento úsek je celý na sluníčku, což moc nemusím, takže se snažím co nejrychleji odsud dostat. Akorát nohy trošku protestovaly, začaly tuhnout a moc se jim nechtělo. Naštěstí se mi je po 1-2km podaří přemluvit k lepšímu výkonu 😀

            A to se přesně stalo! Po přetrpění následujícího 1-2km, kde se trasa měnila, už jsem byl konečně na vrcholu kopečka, kde jsme vždy vybíhali. Odtud už jsem to dobře znal. A jakoby se mi vlila čerstvá krev do žil, najednou začínám ožívat! Bohužel už je to trošku pozdě, protože před chvílí mě předběhli vodiči na 1:40h! Což jsem si říkal, že už prostě takhle dál nejde, že to je hrůza, že musím trošku máknout!!

            Z kopečka nastavuji velice kruté tempo, kde to ženu 3:27 na km. Toto tempo nejsem schopen po 15km držet, takže po seběhnutí z kopce dolů zvolňuji na nějakých 4:30, což bylo tak akorát. Hlava najednou přepnula na režim stíhání 1:40 vodiče přede mnou, který byl ale vzdálený. Skoro jsem si říkal, že už se musím blížit k času 1:50, což by byla hrozná ostuda pro mě!

            Takže jsem do toho začal dupat. Hlava najednou strašně chtěla, psychika pracovala na 150%, nohy sice tak na 80%, ale nebyl to až takový problém, který jsem si myslel, že budu mít. Na 15km tedy začínám přidávat na tempo a teprve teď cítím, že se rozebíhám tak, jak bych chtěl. Najednou ze mě všechna bolest opadla, nohy začaly kmitat tak, jak to kdysi uměly, kotník přestal bolet… Paráda – říkám si!

            17km minu jako střela a už si to mířím do poslední zatáčky před arénou, kde vím, že mi zbývá 2km okruh tam i zpět. To už je naštěstí úsek mezi domy, takže tu už moc nesvítí, což mi trošku nahrálo. Dupu do toho, co to jde a najednou před sebou vidím vodiče na 1:40! Pořád je sice přede mnou, ale vidím ho pár desítek metrů před sebou. To mi dodává další síly, takže běžím, co to jde!

            Už míjím 19km a stáčím se zpět k náměstí, odkud jsme vybíhali. Stále se mi běží docela lehce, ale sil ubývá. Do toho mě berou křeče do břicha, takže o to větší mám motivaci  rychleji doběhnout do cíle 😀

            Už jsem necelých 800m před cílem. Zatáčím na rozběhovou rovinku, odkud jsme startovali.  Snažím se ještě zrychlit. Malinko to jde, ale žádný zázrak to není. Každopádně do cíle dobíhám s úsměvem na tváři, i když jsem si to dneska v jistém slova smyslu protrpěl. Sice nejhorší čas z Budějek za poslední 3 roky, ale bez tréninku a po zranění jsem nakonec spokojen a věřím, že teď už se to bude jen lepšit. Přeci jenom vím, že forma přichází koncem června 😀 …

            Takže ve finále výsledný čas 1:42h, což není žádná hitparáda, ale o to větší motivace to je na příště. Bratr musel pro změnu běžet sám, takže mu to asi taky nechutnalo tak, jako kdybychom běželi spolu a mohli se u toho vzájemně podporovat. Každopádně doběhl chvíli přede mnou, ale hádám, že ke spokojenosti měl také daleko.  Změna trasy a vysoká teplota si vybraly svou daň. Ale jak říká Arnold – I will be back (aneb Já se vrátím!)!!! 🙂 takže my se taky vrátíme a časy se musí zlepšit! 1:30 stále čeká…

            Půlmaraton v Českých Budějovicích je tedy za námi a hurá domů. Tak jako vždycky jsme si to ale náramně užili a teď je čas se směle připravit na další týden, kdy nás čeká náš oblíbený OCR závod – Kilpi Heroes race na Moravě! Uvidíme se tam, takže zdar a sílu.

 

Vaše Dvojčátka

Komentáře