Winter Kilpi Heroes race 2019

Zdravíme všechny!

            Krásný, ač sněhový den všem sportovcům, co právě regenerují, nebo naopak vybíhají pro svou denní kilometrovou dávku.

            Poprvé za tento rok Vám přinášíme report z našeho prvního letošního závodu, který se uskutečnil poměrně pro nás dalekém místě – až ve Slezsku. Avšak za tu vzdálenost to stálo, neboť kdo ví, ví, že se jednalo o náš oblíbený Kilpi Heroes race v Hradci nad Moravicí.

            Cesta z Prahy je vždy neodhadnutelná, vzhledem k transportu po D1, ale kupodivu nám cesta nezabírá víc než 4,5 hodiny. Stejně jako roky předtím jsme si domluvili ubytování u Márovy babičky a ve srovnaní s ubytováním v obyčejném hotelu, bylo toto ubytování a péče o nás vysoce nadstandardní. Dělat recenzi, bylo by to 5* z 5. O tom ale až na závěr. Přijedeme tedy navečer do Melečku, ubytujeme se a poklábosíme s rodinkou, slivovici na uvítanou však odmítáme, to bychom ani jeden nedali. Tak jsme rádi, že nás řádně zapijí naši hostitelé. Pánové se toho chopí náležitě, a proto můžeme konstatovat, že část případného úspěchu bude patřit i jim! My se mezitím ubíráme na kutě, abychom se na to zítra dobře vyspali, navíc k našemu rušnému a přeaktivnímu životu jsme již navyklí chodit spát, jak to jen jde.

            Vzhledem k tomu, že závod elitní vlny začíná až v krásně rozumném čase v 10 hodin, můžeme si dovolit nadstandardní chrupkání až do 9 hodin. Ale asi ze zvyku a i nervozity vstáváme už před 7 hodinou. Válíme se ještě nějakou chvíli a promýšlíme strategii, jak v závodě uspět. Přeci jen, na startu nebudou žádná píva, ale skutečná elita. Vstaneme, dáme naši oblíbenou a klasickou snídani, oblékáme se a vyrážíme k hotelu Belaria Resort, kde je prezentace. Jelikož bydlíme pouhý 1,5km od místa závodu, dáváme si tuto vzdálenost jako rozcvičku, protažení a rozběhání. Výhodou také je, že cestou můžeme omrknout trasu a překážky.

            Vybíháme tedy z baráčku a mírným poklusem běžíme vstříc závodu na 10km. Cestou běžíme podél Moravice a zde vidíme první překážky. Je to vlastně stejná trasa jako předchozí roky, a tak nějak tušíme, že to tu půjde znovu s výjimkou výběhu do následného kopce. Podél řeky vidíme klasické překážky přelez/přeskoč a tahání pneumatiky. Dojdeme ke splavu, kde narážíme na naši první konkurenci a tím není nikdo jiný, než kluci ze Spartan Gymu. Chvilku pokecáme, sdělíme si poměrně stejné názory, jako kudy trasa povede a jak to asi bude náročné, ale poté pokračujeme dále, přeci jen, jako vždy hlas v naší hlavě nás táhne ke kadiboudám 😀 .

            Probíháme tedy od splavu směrem do centra závodu po trase, kterou důkladně známe, přitom míjíme pár překážek, které jsou na louce, jako jsou bradla, ručkovadla z pneumatik, síť a další. Necelé 2km po louce, což předpovídá 2km sprintu. To bude chuťovka. Přibíháme tedy do centra a přichází první překvapení- žádný sníh! Winter race jako dělaný 😀 Samozřejmě to organizátoři ovlivnit nemohli, ale my jsme byli připraveni na zimu a podle toho jsme se i oblékli, takže cestou na záchod jsme odhazovali vrstvy jako elasťáky, druhou vrstvu trik a rukavice. Ze záchodu tak vyjdeme jako noví závodníci. Poté nám nezbývá nic jiného, než vyzvednout registrace, aby vše bylo kompletní. Tentokrát je registrace přímo v hotelu, a tak konečně můžeme nahlédnout dovnitř. Na registracích sedí příjemná a srandovní partička dam/slečen, které nás okamžitě poznávají se slovy: ,, Vy jste ti bratři, že?‘‘. Usmíváme se a přitakáváme, že je tomu tak. Přitom se dozvídáme, že jsme byli úplně první závodníci, kteří se na Kilpi Heroes race registrovali. ,,Alespoň jedna jednička je pro tento závod zajištěna‘‘, smějeme se. A protože dostáváme poprvé v životě startovní číslo 1, ani si ho na sebe nelepíme, protože to by byla přeci škoda!! Po příjemném pokecu se tedy obracíme a jdeme omrknout start. Zde potkáváme další známé tváře, jako bratry Slováky (OCRA Slovakia) a další dvojice Jirku a Matěje, další naše potencionální hrozby. Malinko se nám svírá žaludek, když vidíme, jak to bude dneska těžké – vyhrát! Ale aspoň si vyzkoušíme, jaká byla zimní příprava a jak jsme do další části sezony připraveni.

            Od minulého roku je u winteru závodu menší změna, a tou je start zpestřený vojenským batohem o hmotnosti asi cca 15- 25kg? V podstatě až na pár výjimek si nikdo nestěžuje a všichni berou batohy s úsměvem. Na Michalovi Rajniakovi je vidět, že k batohu s podobnou hmotností má dobrý vztah, až je na něm téměř vidět, jako by si to tajně přál. Všichni ostatní si připadají jako školáci, kdy podobnou váhu tahali do školy. Takže vlastně žádná změna. No a pomalu se to blíží. Ještě narychlo prohodíme pár vět s místním fotografem a reportérem a už se mentálně i fyzicky připravujeme na start. Jako vždy stojíme v první lajně hned vedle es jako Rajniak, Velička a další. Žaludek se nám svírá ještě víc nad pomyšlením, jak ostrý a rychlý to bude start i s těmi batohy. A už je to tady. Modrá dýmovnice letí do pole a začíná se odpočet. Fanoušci a ostatní závodnici stojí podél startovního koridoru a odpočítávají s námi. 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 a šílenci elitní vlny vybíhají!!!

            To, že všichni závodníci mají batohy na zádech, nebylo téměř znát. I tak to byl pěkně ostrý start, ve kterém si každý chtěl udělat svůj kousek prostoru a každý ambiciózní závodník chtěl dopředu. Kupodivu běžím v top 3 a za mnou i Míša. NEUVĚŘITELNÝ!! To samozřejmě netrvá dlouho a po pár vteřinách slyším: ,,Pozor bratia‘‘ a už ho vidím před sebou. I přes Míšovu váhu s tím běží ladně a lehce, až si říkám, jestli v tom batohu vůbec něco má. Obíháme záchytný bod, což je velký strom na konci louky, a vydáváme se zpět. Zde na nás čeká první překážka a tou je plazení se pod ostnáčem. Všichni zaléháme a hrajeme si na vojáky. Organizátoři byli milosrdní a dali drát trochu výše, abychom se moc nezachytávali o drát, to však nebyl můj případ. Hned asi po 2m se chytám do drátu trenkami a ne a ne se od něj odpoutat. Trhám tedy kalhoty a doufám, že mě v tom momentu nikdo nefotil, neboť jsem vystrčil celé své nahé pozadí (omlouvám se závodníkům za sebou 😀 ). Plazím se dál s poměrně neforemným batohem, který mi na zádech skáče jak želatina a přitom slyším mamku, jak nás povzbuzuje. Vylezu jako první a chvilku si upravuju trencle, abych mohl vznešeně pokračovat. Přede mnou 5 běžců. Od ostnáče je to ještě asi 100m k plošině, kde se bágly odevzdávají. Rychle doběhnu, zahazuji bágl a zahajuji stíhací jízdu za 5 borci. Vůbec si neuvědomuji, že tímhle tempem se strašně rychle unavím a že mi rychle dojde šťáva, ale i tak to prostě peláším za ostatními. Po pár metrech stahuji na 4tého a dobíhám k pavučině, kterou přelézám díky své výšce rychleji a už jsem na 3 pozici.

            Poté nastává přesně mnou očekávaná 2km pasáž po rovné louce a je i jasné, že tady se to bude trhat. Stůj co stůj si chci udržet své postavení. Nepolevuji. Dobíhám tedy na třetí pozici k ručkovací překážce z pneumatik. Jelikož tuto překážku máme na svém OCR tréninku, hravě zvládám a probojovávám se dále. Přitom někteří musí na hendikep, protože jsou pozdně informování jakým způsobem přelézt. To se mě netýkalo, protože jsem tušil z předešlých let, jak se to poleze, takže jsem měl výhodu.

            Peláším za druhým závodníkem a za Michalem, které mám stále pár metrů před sebou. Cítím, jak se mi laktát hrne do nohou. S takto vysokým tempem a rozeběhem ze začátku mi dává zabrat i následující překážka, kterou je šplh na laně. Nic však co bych i v tomto stavu nezvládl. Překonávám a běžím dále po louce na pár dalších překážek přelez/přeskoč. Poslední překážkou před prvním kopcem do lesa je nošení pneumatiky, kde se může běžný smrtelník zastavit nad tím, proč mají ženy nosit stejně těžkou pneumatiky, jako my muži? No, na to je lehká odpověď. Ženy, které si troufnou na tento druh závodu, nejsou žádné bábovky, leckdy totiž dávají pěkně zabrat i nám chlapům!

            Překonám nošení pneu a vystřídám se zde s Ondrou, který běží na krásném 5. místě. No a je to tu, moje nejméně oblíbená pasáž – kopce. Bez Ondry se mi to jde pěkně špatně, ale i tak se snažím vytrvat v běhu. Po mírném kopci nahoru se dostáváme do rokle, která je nám už povědomá z předešlých let. Tato rokle, ne že by byla úplně strmá, spíše díky své špatné zdolatelnosti a popadaným stromům a kamení se šlape nejhůře. Nám možná šlape, ale Michal ji určitě běží 😀 Zase úplně vypnutej si to horkotěžce šlapu nahoru. V zádech už slyším dýchat své soupeře. Těsně před vrcholem mě předbíhají dva závodníci, z toho jeden díky své postavě a holé hlavě mi někoho připomíná, no jistě, to je Aleš! Na vrcholku rokle nás čeká opět prolezení dlouhé roury, kterou Aleš díky své postavě zvládá mnohem rychleji než já, ale i tak jsem mu pořád v zádech. Vysoukám se, co nejrychleji to jde, a hned se pouštím za ním. Naštěstí nastupuje alespoň na chvilku běžecká pasáž a já se zase konečně mohu rozeběhnout. Ne však na dlouho, protože za zatáčkou na nás čeká další překážka, hod pneumatikou na cíl. Na to už mám poměrně vymyšlenou strategii, takže se jí snažím držet. Mám pocit, že Aleš nedává, což mi dává naději. Rychle beru pneu a svým způsobem ji házím. Celkem na jistotu se trefuji a s úsměvem běžím dál. Zase se střídám s Ondrou,který bohužel nedal…

            Rozebíhám se tedy dál po cestě a jelikož vidím vpřed, vidím, že mě čeká poměrně dlouhá běžecká rovinka. Snažím se vrátit trošku do formy, ale nohám se zatím moc nechce. Po několika set metrech dobíhám k další překážce, kde mě porazí zkušenosti. Je to k nevíře, ale je to tak. Následuje tahání saní po stráni dolů a nahoru. Jako pako to tlačím po rámu, což jde pěkně ztuha. S vypětím sil to dotlačím na druhou stranu, když zrovna přibíhá Aleš. Ten mi vytře zrak, když za 3 vteřiny to odtlačí tam i zpět, zatímco já to tu tlačím asi 2 minuty! Jeho strategie byla ne za rám, ale za malé ouško, co bylo dole u saní. Při jeho chycení se saně nadzvedly a díky tomu se rychle daly odtlačit. Jakmile to vidím, cestu zpět napodobuji Alešův způsob, ale to už Aleš má hotovo a já jsem teprve v půlce. Tady mi Aleš odbíhá a já se ho už jen pak po zbytek závodu snažím honit. Následuje další dost dlouhá běžecká pasáž po mírně kolmé cestě.  Na jejím konci následuje další překážka a tou je nošení klády dolů z kopce a zase nahoru. Trošku imitace Arnieho z filmu Komando. Kláda je však lehčí než vypadá, přestože vypadala dlouze a těžce. Dolů běžím o sto šest a nahoru se snažím také trochu svižně. Naštěstí úsek není dlouhý, a tak můžu trošku stahovat. Dobíhám s kládou nahoru, zase se vystřídám s Ondrou a běžím dál, přitom dostávám malou matičku do ruky, kterou nesmím ztratit.

            Následuje úsek roklí výjimečně směrem dolů, což se snažím zvládnout, co nejrychleji to jde, div si 5x nezlomím kotník. Opět trochu dobíhám Aleše, ale ten vždy jakoby mě ucítil, vždy přidá do kotle. Následuje obíhání kopce po jeho svahu z pravé strany, kde samozřejmě po jeho přeběhnutí musíme zase zpět roklí nahoru. Zde mi zase plíce vyskakují ven a začínám si uvědomovat, že bez zlepšení na kopcích budu takhle trpět vždy. Alešovi to do kopce šlape, a tak ho zase ztrácím. Dlooouhý výstup roklí nebere konce. Jakoby někdo organizátorům říkal, že předešlé ročníky byly lehké a ať přitvrdí. Zlaté časy, kde v závodě byl jen jeden tenhle kopec a rokle. Dnes si to skutečně vychutnáváme. Plivu krev a proklínám toho, kdo tu trasu vymyslel. Jakmile jsem nahoře, zhluboka si vydechnu a snažím se rozeběhnout dál. Moc se nerozebíhám, protože hned vzápětí vidím další překážku a tou je střelba z pušky. Jelikož už teď mám tepovku 180, tak raději v klidu docházím ke stanovišti. Zde nejprve odevzdávám matičku a poté dostávám pušku. K nevíře a po zadržení dechu střílím a slyším ozvěnu terče. Obrovská radost potom co vím, že na tyhle překážky jsem lama. Můžu se alespoň teď pyšnit tím, že za poslední závody mám 100% úspěšnost v těchto střeleckých překážkách. Úspěch mě nabudí a znovu se dostávám do běžeckého varu. Vybíhám na silnici, kde opět v dáli vidím další překážku, kterou je balanc přes dřeva, kde uprostřed je jedna pneumatika. Mezitím mi dobrovolníci svazují ruce dohromady a já běžím v modlící se poloze k této překážce. Na jednu stranu to může být obtížné, když vezmeme v potaz to, že ruce slouží člověku ve vyvažování rovnováhy. Já si však věřím a s přehledem zvládám. Běžet však v této poloze je pro mě značně nepohodlné, a tak neběžím tempem, kterým bych úplně chtěl. Ale konečně tak asi po 1km (kdy nám dobrovolníci řekli, že to je už pouze 300m) dobíháme k první občerstvovačce, která nebyla před 6km, jak organizátoři avizovali, ale skoro cca na 7km 😛 .

            Zde už jsem fakt prahnul po vodě, ne že bych měl žízeň, ale protože bylo zkrátka vedro, protože bylo +12 stupňů!!! Rychle se poleju vodou a jdu shybovat, jak je již letitou tradicí u této překážky. Zde mě dobíhá další závodník, a tak si jdu alespoň konečně po 7km s někým společně zashybovat. Chvilku sbírám síly, protože jsem měl za to, že všech 10 shybů musím udělat najednou, což jsem se později dozvěděl, že jsem nemusel. A jelikož shyby nesnáším, jsem o jeden shyb pomalejší, než závodník vedle mě. Poté následuje dlouhý seběh strání dolů, až k další překážce, kterou je vyběhnutí strmého kopce nahoru s proloženou další překážkou – plazení se pod ostnáčem směrem vzhůru. Zde malinko sněhu ještě zůstalo, a tak to malinko podkluzovalo, když jsme se plazili vzhůru, ale nic těžkého. Na vrcholku stráně je balík slámy, který obíháme a opět sbíháme dolů a pokračujeme už směrem do arény. Část této trasy je nám již povědomá a víme, že se blížíme do cíle. Snažím se kopnout do vrtule a dohnat ještě toho jednoho závodníka přede mnou, ale ten očividně taky ví, že už se blíží cíl. Rychle přibíhám k další překážce, kterou je slanění ze skály dolů. Vždy jsme přibíhali k této překážce ze shora, takže je jasné, že teď si musíme vyběhnout ten kopeček nahoru, abychom to mohli slanit. To beru a neztrácím čas. Slanění provádím raději pomaleji a opatrně pro případ, že by mi to uklouzlo, nebo smýklo z ruky. Poslední metry už seskakuji bez lana a vydávám se dál. Přitom míjím fanoušky, kteří mě poznávají a podporují:,, Do toho bratřijaksepatří….‘‘!!

            To mi opět dodává sílu a běžím, seč mi síly stačí. Dobíhám k méně oblíbené překážce a tou je šplh po řetězech, kde uprostřed je ještě navlečená pneumatika. Sympatická paní mě povzbuzuje a já se do toho pouštím. Jelikož jsem se poučil z předešlých chyb a spálených kotníků, teď už jsem to dělal mnohem zkušeněji, a také mi to zabralo mnohem méně času. Zdolávám a svižně klušu dál. Následuje pár překážek s přelezením a poté již známý seběh po schodech dolů, které jsme vždy naopak běhali vzhůru. Dole čeká vytažení pneumatiky z řeky na most, ale vzhledem k tomu, že vždy jsme to tahali plné vody i teď to bylo lehounké. Zdolávám a běžím přes most k další překážce, kterou je jakási ohrada z prken asi cca 5m vysoká a naším úkolem je prolézt tím nejvrchnějším otvorem. Easy! Zde je zase hodně lidí, kteří volají naše jméno, skoro jsem si přišel jak celebrita. Snažím se rozdávat úsměvy na všechny strany, ale jelikož jsem už měl jazyk na vestě, musel to na mě být hrozný pohled. Vím, že už nezbývá moc metrů do cíle, a tak se ze sebe snažím vymáčknout maximum. Obíhám velkou farmu a už jsem na betonové silnici, která vede do cíle. Zároveň vidím mamku, která na mě z povzdálí křičí. Snažím se vypadat strašně fresh a plný síly, ale myslím si, že bílý výraz v obličeji mluví za vše. Dobíhám k jedné z posledních překážek, kterou je palicí nabouchání pneumatiky na druhou stranu. Sbírám poslední síly, abych to dokázal. K mému údivu jich už moc není, a tak to přebouchávám celkem pomalu. I ta palice si mi zdála těžká v ten moment. Bohužel i s mírnou pauzičkou a dost pomalou frekvencí zvládám a mířím na mou dnes vysněnou překážku a tou je VODA! Bez rozmyslu skáči s výkřikem:,,JOO VODA‘‘, do vody. Všichni překvapení, který blázen by si v tolika stupních přál být ve vodě. Osvěžený rychle proplouvám sítí a vylézám z vody. Zde už jen poslední dvě překážky, roura a weaver. Oboje vím, že dám, jen u roury se klasicky díky své tloušťce zdržím. Pak už mi nic nebrání závěrečnému sprintu do cíle, kde si vybojovávám krásné leč protrpěné 9. místo. Pár vteřin za mnou dobíhá Ondra a to je jistota, že 1. místo nám již nikdo nevezme! Ondra toho má plné kecky, protože pár dní předtím proležel ve 40cítkách a bojoval s chřipkou, takže klobouk dolů.

            Na první závod sezony jsme si celkem sáhli na dno a organizátorům musíme smeknout. Obrovský krok vpřed. Náročnost trasy značně stoupla, organizace jako vždy perfektní, ceny jakbysmet a další. Zkrátka závod, na který se vyplatí jet už jenom kvůli fajn atmosféře a lidem, co to nedělají pro peníze, ale především pro radost závodníků 🙂

            Po závodě se jedeme vysprchovat a umýt do našeho „luxus hotelu“ a připravit se na vyhlášení. Je to paráda mít se kde umýt a především v teplé vodě. Jako znovuzrození, voňaví a umytí se poté vydáváme zpět na vyhlášení. Vyhlašují se kategorie týmy, jednotlivci mužů a žen. Jako první se vyhlašují týmy. Krásné druhé místo musíme vyzdvihnout kluky ze Spartan Gymu, kteří nám celou dobu dýchali na záda! No a teď je to tady, naše chvilka přišla. Moderátor zdůrazňuje, že si držíme linii neporazitelnosti a přejí nám, ať obhájíme prvenství i v létě a vyhlašují tak vítěze na prvním winter závodu Kilpi Heroes race tým BRATŘIJAKSEPATŘÍ!!!!!! Hrdě vystupujeme na stupínek a užíváme si tu kraťoučkou chvíli, kterou třeba Rajniak zažívá každý týden 😀

Poté se vyhlašuje kategorie žen a nakonec ti nejlepší z mužů, kterou zcela bez pochyb ovládl asi soudobý král OCR scény Michal Rajniak. Všem vítězům a nejen jim MOC gratulujeme, jste HRDINOVÉ!!!

Celkové shrnutí závodu v bodech:

• Negativa by se tu hledala asi těžko, ale jedno možná malinké by tu bylo, a tím je málo eliminačních překážek. Tím je myšleno například nějaké ručkování atd. Když to vezmeme kolem a kolem, celý závod byl spíše silový a běžecký. Když nebudeme počítat střelecké překážky, bylo skutečně málo překážek, kde by si mohli závodníci zahandikepovat. Ale organizátoři měli jistě svou představu o tom, jak by měl závod vypadat, takže to nebudeme nijak rozpitvávat. I přesto všechno my jsme byli velice spokojeni!
• No a co se týče pozitiv, těch tu je snad tolik, že to napíšeme pouze stručně- perfektní organizační komunikace se závodníky, perfektně naplánovaná trasa, která svou náročností překonala všechny dosavadní ročníky, perfektní ceny a to jak vítězné, tak i ceny za závod, perfektní organizace a prezentace závodu, výborné a především bezchybné značení trasy, nadstandardně dobří, motivační a empatičtí dobrovolníci, originální a dobře rozmístěné překážky, inovace jak překážek, trasy, tak i smyslu závodu a nakonec i velmi rozumní a vstřícní pořadatelé tohoto závodu.
• Vskutku, kdo nebyl, o hodně přišel. Dnes již je tolik OCR závodů nejen po České republice a Evropě a přitom stále některé tuzemské závody mají v lecčem mnohem více navrch oproti těm top špičkám. Moc děkujeme za příležitost být u prvního winter závodu a budeme se těšit v létě.

A jak jste byli spokojeni se závodem vy? Jak jste spokojeni s výsledkem?

Uvidíme se opět brzy.

Vaše Dvojčátka

PS- speciální a obrovské poděkování patří našim pohostinným známým, kteří nás ubytovali, mysleli na nás, podpořili nás a ještě nám dali jídlo a polštář na cestu 🙂 . Děkujeme též chlapům (i MILANOVI) za vzorné plnění večerní správy a přípravy na náš závod. Budeme se na Vás těšit v červnu. Zatím se mějte hezky a opatrujte se.

R + O + MAMKA