Gladiator race Holice 2019

24. 06 2019

Vítejte zpět sportovci,

                náš sportovní víkend pokračuje, tentokrát však trochu jinak, nežli obvykle. Změna je taková, že po náročném výletě s dětmi v Anglii, se Radek vydává na trať Gladiátor race do Holic sám. Nakonec však ne úplně tak sám, když se rozhodne jít do mix týmu s Bárou. Bára je taky celkem OCR fanatik, takže toto složení by mohlo vykouzlit nějakou tu medaili, ale nebudeme předbíhat.

                Do Holic je to celkem snadná cesta, a jelikož jsme už předminulý rok byli, věděli jsme kam přesně jet. Na Holice moc dobré vzpomínky nemáme, jelikož pro připomenutí to byl závod, ve kterém jsme udělali (konkrétně Radek) nejvíce chyb na překážkách. Navíc Holice jsou pověstné díky svému bahnitému terénu, který ztěžuje zdolání jakékoli překážky. Zkrátka bláto a bahno všude, kam se podíváte. A dnes tomu nebylo jinak.

                Po příjezdu do Holic tak jako minulý rok parkujeme na odlehlé louce. Po příjezdu se navíc míjíme se spousty závodníků, kteří už pole závodu opouštějí (dopoledne se běžel už jeden závod). Převleču se tedy do našich zlatých barev a už si to štrádujeme do centra pro registrace a okouknout zázemí. Cesta opět stejná jako minule, tudíž podél plotu můžeme spatřit část tratě. Jako vždy trasa vede mlíkem po celé louce, na které je celá řada překážek. Novinkou je ale překážka, která stojí těsně před doběhem. Její popis si však nechám až při popisu trasy 🙂

                Když dorazíme do arény, hned nás trknou do očí a také do čichových buněk různé stánky, které jsou v podstatě po celé aréně. Přes občerstvení, oblečení a obchod s překážkami, je zde úplně vše. Zkrátka vše, na co si nejen závodníci, ale i maminky s dětmi chtějí přijít a užít si trochu srandy. Na konci celé festivalky stojí velký stan, kde se vydávají registrace, takže zavítáme přímo tam. Tam dostaneme tašku v jejímž obsahu je startovní číslo a čip pro mix týmy. Jakmile máme to nejdůležitější, je na čase najít úschovnu a pomalu se začít rozběhávat. Naštěstí úschovna je hned za stanem s registrací, takže máme rychle odevzdáno a můžeme jít ladit plíce na závod, i když tady to moc běžecké nebude, když je překážka na každém metru a v součtu s bahnem to bude opravdu záhul.

                Jdeme tedy vyběhnout spolu s Bárou kousek za festivalku, ale máme již jen 20 minut, takže na dlouho to nebude. Mezitím si i řekneme strategii, kterou bychom chtěli v závodě uplatnit, aby to k něčemu vedlo. Přeci jen já v mixu se ženou běžím poprvé a je to něco jiného než běhat s bráchou. Čas rychle utíká a zbývá nám už jen pár minut do našeho startu, a tak se pomalu přesouváme ke startovní čáře, kde nás čeká intervalový start. Slečny u startu nám napíší čísla na tváře a už stojíme u čáry a čekáme na povel ke startu. A 3, 2, 1 a jedeeeeem…..

                Úvodem již tradičně nás čeká zvednutí pivního soudku nad bradu a poté podlézání poměrně dlouhé sítě. Je tak dlouhá, že se začínáme rolovat a po vylezení se nám pěkně točí hlava. Následuje první těžká překážka, která pro nás však nepředstavuje problém, ale i tak se na ní pouštíme celkem obezřetně. Pouštím Báru první, jelikož když nedá ona, musíme na hendikep oba dva, tak abych ušetřil sílu. Bára však v klidu zvládá a než se dostane do konce, pouštím se na překážku i já. Tu tvoří zavěšený žebřík s madly ze stran a druhou část kruhy na ručkování (viz foto v galerii). Nicméně právě díky své netrpělivosti se na žebřík vrhám, ještě když je rozviklaný a to mě stojí úspěšnost a já padám. Celkem ohromen a sám na sebe rozlícen musíme jít tedy spolu s Bárou na hendikep. Začínám už takhle ze začátku na sebe být pěkně naštvaný. Nejenže byla překážka lehká a Bára jí ještě ke všemu dala, takže to začínám kazit už takhle od začátku já. No odjedeme si společně raka a vydáváme se vstříc dál. Trať vede ven z arény a já tak můžu nechat chmury za sebou, nicméně na svědomí se to pěkně podepíše a na každou překážku tak lezu veeelmi opatrně.

                Venku z arény běžíme podél plotu až k další překážce, která vypadá až příliš jednoduše, za to ale velice originálně. Jedná se o balanční překážku, konkrétně o kládu, která má na konci zakulacená kyvadla, která překážku dělají pěkně nevyzpytatelnou. Tentokrát jdu raději první já, pro případ, že bych opět zkazil 😀 Naštěstí zvládám a Bára vzápětí taky, takže můžeme pokračovat dál. Trať odsud vede směrem, odkud jsme v předchozím ročníku naopak přibíhali. Běžíme tedy dolů z kopečka po starší asfaltce, na jejímž konci nás čeká vrh koulí. Zde slečnu opravuji, že podle správného názvosloví se koulí nehází, nýbrž vrhá a přitom beru kouli do ruky. Vzdálenost je pro mě směšná, takže s ještě dostatečnou rezervou kouli vrhám necelý metr za uvedenou vzdálenost (hlavně taky proto, že pro kouli pak člověk musí jít, tak jsem ji nechtěl vrhat příliš daleko). Bára také v klidu zvládá a my pokračujeme dál k převracení pneumatiky. Tady nastane menší nedorozumění s dobrovolníky, kdy nejprve každý zvedáme svoji pneumatiku, ale později jsme přesměrování na jednu pneumatiku velkou, kterou máme převrátit jako tým. Naštěstí jsme oba siláci, a tak pneumatiku rychle převracíme tam a zpět.

                Dále nás trať vede do lesa a nám je jasné, co nás teď bude čekat. Ano, ano, jistě, bahno a jen a jen bahno. Přes louku tedy vbíháme do lesa a po menším výběhu do kopce nás čeká další překážka, kterou opravdu nesnáším a tou je ručkování/skákání po kládě od shybuj.cz. Ne že by to bylo nereálné, ale vždy když se zavěsím, tak jsem koleny na zemi a to je prostě demotivační. Ani se tedy nesnažím a bohužel musíme opět na hendikep, i když by to Bára nejspíše zvládla. Naštěstí hendikep je krátké běžecké kolečko, takže jsme celkem rychlo hotoví. Opět se Báře omlouvám, ale pokračujeme dál.

                No a je to tady. První seznámení s nechutně lepkavým a smrdícím bahnem je tedy. Klasicky jako minulý rok jsme byli vedeni potokem s metrovým bahnem, ve kterém spousta lidí běžně nechává boty. Pro mě dobré kvůli výšce, za to Bára tam je skoro až po prsa 😀 Jelikož zde mám výhodu táhnu Bárou bahnem až k výlezu, kde ji vytáhnu, ale díky bahnu váží Bára tak o 20kg víc.

                Pokračujeme dále lesem obalení bahnem od hlavy až k patě až přibíháme k nošení atlas stonů. Jindy celkem primitivní překážka, nyní nemožná právě díky bahnu. Ob čapneme atlas a snažíme se s ním obejít vyznačenu vzdálenost. Atlas prokluzuje a je nemožné jej udržet bez zastavení a věčného urovnávání. Navíc po tolika lidech, co před námi běželi, mají atlas stony ještě jednu celou vrstvu obalenou bahnem navíc. Horko těžko to však zvládneme a můžeme běžet dál. Opět nás čeká potokové koryto plné bahna, ve kterém se nějakou chvilku brodíme. Jakmile vylezeme, čeká nás menší výběh do kopce, na jehož konci nás čeká tahání kladky s pneumatikou vzhůru. Opět jindy jednoduchá překážka, ale zase nyní díky bahnu o něco náročnější. Zvládáme však oba s přehledem. No a naše část lesa se krátí ke konci a nás čeká poslední výběh do kopce, na jehož vrcholu je nyní brutálně těžký a zbahněný wiever a poté občerstvovačka, která značí půlku závodu. Kopec tedy vyběhneme v celkem pomalém tempu, protože bahno na botách a všude kolem stehen a holení je tak velké, že se s tím dá jen sotva běžet – ale běžíme!!

                Wiever před námi. Jelikož wiever už nevypadá tak, jak by vypadat měl a je nyní pokrytý celý bahnem, chvilku strategicky vyčkáváme, abychom promysleli jak na to, abychom nespadli, jelikož všichni před námi padají. Pouštíme se do něj oba současně. První čas tvoří dlouhá kláda, po které máme přelézt na druhou stranu a poté už nás čeká klasický wiever. Kvůli bahnu první část poměrně nenáročně zvládneme, protože sjedeme vlastně až dolů. Jediné, na co jsme si museli dávat pozor bylo, abychom právě díky tomu nespadli a udrželi se. Naštěstí náš grip stále funguje, takže první část máme zvládnutou a jdeme na druhou. Ta už je obtížnější a trvá nám déle než obvykle. Ale po nelítostném boji oba wiever pokořujeme, i když to bylo jen tak tak. Následuje občerstvovačka, kterou však proběhneme rychle, jelikož běžíme na čas, že joo? 😛

                Následuje dlouhá trať po otevřeném prostranství na louce, kde je vidět, co vše nás čeká. Zbíháme tedy kopec a podél mlíka směřujeme do menšího rybníčku, kde máme konečně trochu šanci ze sebe to bahno dostat. Rybník už je však úplně šedivý od umytí dalších stovek závodníků před námi. I tak ale při prolézáním ze sebe smýváme, co se dá. Smrdíme však nechutně. Vylézáme z rybníku malinko umytí a vybíháme na palouček, kde párkrát běžíme nahoru a dolů. Umytí nám dlouho nevydrželo a už opět skáčeme do bahenních lázní 😀

                Opět tedy umazaní a obalení pokračujeme dále. Na bahno všude už si však začínáme zvykat. Pobíháme po louce jak ovečky nahoru a dolů, než se dostaneme k tunelu, kde musíme zablácení vyběhnout stěnu, na které jsou zavěšené pneumatiky. Jako tým si však můžeme pomoci, takže vyběhnu první, podám ruku Báře, ona to zdolá a já se vrátím dolů a vyběhnu to celé sám (podle instrukcí dobrovolnice).

                Následuje zdolání vysoké stěny, která se jeví také jako nemožná obzvláště pro zablácené závodníky menšího vzrůstu. Opět tedy vyběhnu první, i když i já tentokrát s potížemi, a podávám ruku Báře, abych ji vytáhnul. Máme to za sebou a pokračujeme dál k pro mě asi nejhorší překážce v celém závodu. Nošení sudu. Právě díky bahnu sud klouzal až neuvěřitelným způsobem, navíc vzdálenost taky nebyla nejkratší. Nenahrávala mi ani šířka sudu, který nešel celý obejmout. Mnoho chlapů tady naříká a nadává na pořadatele. Já radši mlčím, protože vím, že mi to stejně nepomůže 😀 Peru se s tím tedy až do konce a když to zvládnu, jsem rád, že to mám za sebou, protože upřímně tohle mi vzalo asi nejvíce síly.

                Následuje další výběh po louce nahoru a dolů, až doběhneme k další triviální překážce a tou je plazení se po kládě směrem vzhůru. Jo, překážka sice lehoučká, ale opět bahno udělalo své. Dobrovolník u překážky hned hlásí, že tuhle překážku zvládá každý 10. závodník. No, jak to tak vypadlo, my jsme byli asi 8. a 9. závodník 😀 Takže míříme oba na hendikep, který opět tvoří běžecký okruh. Svědomí nám ulehčuje, když vidíme všechny za námi, jak nás následují na hendikepu. Poté už se nám trať krátí a pomalu směřuje k cíli, tudíž víme, že nás čeká už je pár překážek. Dobíháme k lesu, kde nás ještě zastaví překážka, která byla naprosto ale naprosto v této situaci nereálná. Nošení 15kg kotouče v sevření dlaně. Spolu s bahnem naprosto nemožné kotouč vůbec udržet, takže beru sice 15kg kotouč, ale chytám jej za prostřední díru. I když jsem instruován, že takto ne, při pohledu na všechny smutné a naříkající tváře dobrovolník usoudí, že mi toto dovolí. Ostatní přibíhající závodníky už dobrovolník instruuje o tom, aby si závodníci brali pouze 10kg kotouč. Horkotěžce opět zvládám a pokračujeme k posledním překážkám na vrcholku kopce. Zde nás čekají kolíky, které Bára zvládne bravurně, takže mi nezbývá, než ji napodobit. Sice pomaleji než ona, ale zvládám to. Odtud ještě zbíháme dolů pod kopec a opět nahoru, abychom se dostali k další překážce, kterou bych popsal asi něco jako ufo, akorát ne na laně, ale na kládě. Pro mě s mojí výškou překážka poměrně lehká, za to pro Báru přesně naopak. Konečně můžeme jít na hendikep né mojí vinou 😀

                Odjedeme si teda raka v celkem početné skupině a už nás čeká jen pár překážek na konec. Přehopsáme snožmo pár kostek, potom přelezeme kontejner a už jen dvě překážky. Předposlední je konstrukce, na niž jsou zavěšené dřevěná madla (jako řehtačky, viz galerie) a my je uchopením máme v přítahu pootočit 4x za sebou. Pro někoho lehké pro někoho těžké, nám to však nedělalo problém. No a poslední překážka je již tradičně výběh stěny, kterou však oba zvládáme na jedničku a nic nám již nebrání odčipovat. Tím je náš závod uzavřen a musím konstatovat, že stejně jako předminulý rok jsem zde podal nejhorší výkon a začínám si myslet, že toto místo je pro mne zakleté…

                Po doběhu ze sebe jdeme umýt to bahno, i když v těch sprchách, co skoro netekla voda, to šlo těžce. Poté jdeme jen pro jistotu zkontrolovat výsledky, i když podle hendikepů a běžecké formy jsme si upřímně moc na umístění nevěřili, ale k našemu úžasu jsme z toho vykouzlili krásné třetí místo, za které jsme tedy velice vděční 🙂

                Poté si tedy jdeme odložit věci do auta a vracíme se zpět na vyhlášení, kde si můžeme hrdě stoupnout na 3. místo. Nebýt však toho, že jsme startovali úplně poslední a nemuseli jsme čekat na tolika překážkách, mohlo to možná být i lepší, ale to už se nedozvíme. Bereme tedy s úsměvem třetí místo, uděláme pár vítězoslavných fotek a pak už jen cesta domů 🙂

                Celkové hodnocení musí být z mé strany tentokrát dost negativní, koneckonců jako minulý rok, kde se mi prostě nedařilo na překážkách a celkově mi asi tato trať nesedí. Nicméně po organizační stránce závod bez problémů a není třeba nic zvláštního vytýkat. Děkujeme tedy organizátorům za připravený závod a my se budeme těšit příště, snad už ve složení bratřijaksepatří 🙂

Sportu zdar!

Vaše Dvojčátka

Komentáře