RunLabeRun 2021

13. 06 2021

Pěkný den všem,

Jsme u dalšího reportu, tentokrát ale trošičku mimo naše působení v OCR scéně. Takže pro změnu zavítáme do jiného odvětví. Dnešní report bude z Run Labe Run štafetového běhu na 380km!

Přihlášení na závod bylo celkem spontánní rozhodnutí, neboť se jedná o štafetový závod na 380km a my v té době na závod přihlášení nebyli ani jsme jej neplánovali. To takhle jednou napsal Pepe, že shání kluky do týmu na tenhle závod a jestli bychom neměli zájem… no a to bychom nebyli my, kdybychom hned tuto výzvu nepřijali. Taková příležitost se nevyskytuje pořád, navíc po Sněžka runu je to jasná volba. Natrénováno jsme měli a ve výsledku díky rozloženým úsekům jsme měli běžet okolo max. 40km, což nebylo vůbec hrozné, takže rozhodnutí se účastnit bylo lehké rozhodnutí. Otázka byla, jestli dokážeme sehnat ještě dalších pár běžců. Potřebovalo nás být 12. Což pro nás nebyl problém.

V té době jsme tedy měli tým o 4 lidech, ale stále nám chybělo minimálně dalších 8 členů, takže jsem se rozhodl rozhodit sít mezi OCR nadšence a v cuku letu jsme měli tým 12 bojovníků a šílenců, kteří ani sekundu neváhali a potvrdili nám svou účast. Zalovili jsme tedy v kontaktech OCR a hle, štafeta jménem – NÁHODNÁ SEBRANKA byla na světě. Název to byl vskutku trefný, jelikož jsme byli složeni ze všech koutů Čr. Náš tým doplnil Aleš, Lukáš, Rosťík, Tomáš Kodydek, Pepe Surý, Milan Doubek, Jan Balaba a Kuba Podzimek. Skoro bychom se mohli jmenovat OCR běžci. Ale to třeba někdy příště. Rukavička byla vhozena do ringu a my všichni jsme se s ní museli nějak popasovat. 380 km celkem, každý minimálně 30km. Tj. délka, se kterou se musel každý z nás vypořádat. O jídle a (ne) spánku ani nemluvě.

Ale jelikož jsme byli z extrémů OCR relativně zvyklí (i když v době pandemie se to moc říct nedá 😀 ), nebáli jsme se toho a brali to jako super výzvu. Jako takový start sezony, otestování si našim forem atd.

Jakmile byla tedy naše štafeta kompletní, čekali jsme už na samotný závod, který se blížil závratnou rychlostí a my se ne a ne dočkat.

Poté už nám zbývalo jen rozdělit si úseky, naplánovat předávky, auta a vše bylo připraveno. Na závod tedy vyrážíme autem do Špindlerova Mlýna ve složení já, Ondra, Kuba Podzimek a nakonec ještě Lukáš.

Ale konečně to tu bylo! Je 21.5 a my vyrážíme kolem 18:00hod. z Prahy směr Turnov, kde nabíráme Kubu, který je v naší 4členné skupince. Cestou stihneme poklábosit a za necelou hodinku jsme na místě. Opět, Špindlerův Mlýn, Sv. Petr, Predátor race….vzpomínky… Ale dnes je to o něčem jiném – RUN LABE RUN!

Přijíždíme tedy do stanového městečka, kde nikoho nevidíme. Nejsme si zprvu jisti, jestli jsme vůbec na správném místě, ale očividně se všichni ubytovali v hotelu, protože jako jediní jsme vytáhli stan 😀

Počasí nám už teď moc nepřeje, takže na nic nečekáme a rychle stavíme stan. Víme, že se blíží pořádný déšť. Kolem 21:00hod. už máme vše hotovo, připraveno. Takže na nic nečekáme a uleháváme. Vyčerpaní z cesty, natěšení na zítřek. Při hlušení nedalekého potoka usínáme jako zabití. Dobrouuuu.

Je 22.5. kolem půl 6 ráno a my už nedočkavostí nemohli dospat. Nebo spíš tím prudkým deštěm? 😀 těžko říct. Každopádně po pěkném spánku naši natěšenost vystřídala obava z prudkého deště, který ne a ne slábnout. Já to měl ,,nejhorší“, jelikož jsem startoval jako první. V tom největším dešti. Ale mně to nevadilo, naopak jsem se už těšil, abych vyběhl. Déšť mi vadí jen před startem, po startu už je to nádhera.

Pobalili jsme tedy rychle stan, do kterého nám mezitím slušně napršelo. Měli jsme tam takový malý rybníček 😀 . Poté už jen dojít na start, kde jsem si vyzvedl GPS a čekal na zahájení. Kluci se už mezitím vydali na svoje další stanoviště, což byl druhý bod, můj doběh, kde mě střídal Radek.

Úsek č. 1 – Špindlerův Mlýn -> Jezerní domky  – 8,7km, stoupání 481m, klesání 463m a obtížnost 5 (Ondra)

Po asi 5min čekání to přišlo. Za silného deště vybíhám! Spíš než běh to připomíná běžkování, protože půda je silně podmáčená a já ještě jako tetřev zvolil úplně špatnou obuv (což se projeví později). Po prvních 20m přebíhám hroudu zbylého sněhu a šinu si to dolů k potůčku. Zatím se držím 2-3.

Po seběhnutí z předstartovní rovinky vbíháme po betonové cestě do prvního kopečku. Ten už znám z Predátor. Vím tedy, co čekat. Což ostatní asi ne a volí poměrně slušné tempo. Což se projevuje hned záhy a asi po 3min dopání do kopce se dostávám s odstupem na 2 místo. Za mnou je 10m rezerva, první je na dosah asi 2-3m. Na začátek super, říkám si.

Po 5ti minutách ale přijde zásadní zvrat, který jsem nečekal a který rozhodl tento úsek. Po vyběhnutí asi 300m kopečku jsme vyběhli v polovině sjezdovky a dle svých rozborů z map, které byly vyvěšeny na internetu, jsem věděl, že bych měl po sjezdovce seběhnout dolů na cestu. Ale chyba!!! Mělo se po vrstevnici pokračovat dále, ale to jsem nevěděl. S prvním závodníkem jsme zamířili dolů tak, jak nás vedly ,,staré“ mapy. Jen pouze 2 běžci věděli, že se změnila trasa a že se má běžet jinudy. V tuhle chvíli jsme ještě nebyli tak roztrhaní (jako skupinka), takže stačilo zavolat a většina z nás by se vrátila na trasu a mohlo to být v pohodě. Bohužel se tak nestalo a fair play zde selhalo! S prvním závodníkem jsme si to valili po sjezdovce dolů na trasu a většina týmů za námi. Bohužel oni dotyční pokračovali dál bez nás. No a takhle to pokračovalo dál…

Podél vody k přehradě, přeběhnout přehradu a pokračovat lesní cestou dolů k silnici po vyznačené trase – a že ta trasa byla normálně značená! Žádné jako tudy neběž, nebo tak něco. Ne, trasa byla regulérně značená tak, jak bylo v mapách (značení prý ponecháno z minulého roku – což tomu nevěřím, že by tam tak dlouho vydrželo). To už jsme ale bohužel nevěděli a slepě pokračovali dál. Nevím, kde kdo vzal tu informaci, že je jiná trasa. Mapy ukazovaly něco jiného, hromada běžců s námi také nevěděla, že se má běžet jinudy. Zpětně bych rád věděl, kde se to říkalo, opravdu by mne to zajímalo. Náš kapitán také nic nevěděl. Ale to  už je teď jedno.

Po této chybě jsme tedy běželi po staré značené trase, kde jsem se držel na krásném druhém místě, jen pár metrů za prvním. Zbytek jsem měl asi cca 1km za sebou, nejméně 10min. Po přiběhnutí na silnici se náš běh stočil zpět do lesa. Po lesní cestě nás tedy čekal první větší a delší stoupák. Čekal už tedy jen mne s prvním, neboť jsem se zpětně dozvěděl, že většina týmů se po nějaké části vrátila zpět na novou trasu.

Takže už probíhal jen boj jen mezi mnou a prvním. V půlce stoupáku už mi došly síly a přešel jsem v chůzi. Svižnou chůzi, ale prvního už jsem nedohnal. Cca 10min před koncem mého úseku se mi v kapse rozezvonil telefon. Volal mi Kuba, že jsem mimo trasu. To jsem chtěl slyšet 1,5km před koncem 😀

Po dlouhém volání, kdy jsem neměl signál, se mi konečně dovolali a hned na mě:,, Hele, běžíš mimo trasu…“. A já jen odpovídal:,, Ale prd, to je blbost, běžím po trase, jsem si 100% jistý, byly tu značky a všechno. Navíc je přede mnou jeden běžec, co běží stejnou trasu jako já“. No, po asi 10min, kdy jsem už sbíhal do stanoviště číslo 2 a nikoho jsem nepotkal, tak jsem si říkal, že to je nějaké divné, ale nepřipouštěl jsem si to. Až teprve potom, co jsem doběhl, jsem se dozvěděl takovéto zprávy. 12min zpoždění, běh z více jak poloviny po staré trase, nastoupáno a naběháno víc, než bylo třeba… No prostě strašný začátek! Myslel jsem, že z toho dostanu infarkt, protože jsem si byl fakt jistý, že běžím správně. Navíc rozseknuté koleno z prvních 5min tomu také moc na náladě nepřidalo. Jediné pozitivum bylo, že se mi v tom dešti běželo fakt skvěle, když pominu ty špatně zvolené boty. Tak nevadí, první úsek za mnou, já si ho užil i tak, a teď s Kubou vzhůru na druhý úsek pro Radka.

Úsek č. 2 – Jezerní domky -> Černý důl – 12,1km s převýšením 350m.n. m a obtížností 5 (Radek)

Můj první úsek mi slibuje prozatím nejdelší běžeckou vzdálenost a zároveň i nejtěžší terén, ze všech mých následujících úseků, ale to je zároveň to, na co se nejvíce těším. Delší trasy mám rád a trail, který mě čeká, bude určitě také fajn, jediné, co mě znervózňuje je to, abych nezabloudil. A vzhledem k tomu, že čekám na předání od bráchy a podle GPSky vidíme, že běží špatně, má nervozita se začíná zvyšovat. Do předávky dobíhají doposud jen dva týmy, zbytek nikde. Po 15 minutách naštěstí vidíme blikající tečku kousek od předávky, a tak už se jdu rozcvičit a rozběhat, protože velký liják, který v současné chvíli zažívám, není nikterak povzbudivý. I když v dešti běhám radši a rád 🙂

A už je to tady, zkrvavený Ondra (jeho koleno, viz fotky) dobíhá bleskurychle k předávacímu místu, kde si od něj beru ,,štafetový kolík“ a pouštím se vzhůru na svou obávanou trasu. Sil je spousta, takže se nešetřím a nahazuji tempíčko 4:00/km. Přesto, že mě první 2 km trasa vede pořád nahoru, v podstatě na vrchol až k lomu Strážný, pořád běžím a držím tempo. Příroda a déšť mi dělají krásnou atmosféru a běží se mi opravdu dobře, to je přesně ta chvíle, kdy si ten běh opravdu z celého srdce užívám. Celý zablácený se dostávám na vrchol kopce, přes který sbíhám dolů na silnici k hotelu Liberecká bouda, odkud několik kilometrů běžím po silnici, kde tempo stahuji dokonce pod 4:00/km. Přechod z lesních cest na silnici je pro mě z počátku celkem nezvyk, ale jakmile si chodidla zvyknou, běžím o sto šest podél Labe až do Dolního Dvora, odkud si trochu odpočinu stoupáčkem do 600m. n. m až k chalupě u Medvěda. Musel sem přejít nachvíli i do chůze, protože plíce zkrátka nestíhaly, ale dlouho jsem jim odpočinout nedal, protože logicky po vystoupání mě čekal seběh. Dolů běžím hlava nehlava a samozřejmě se i rozsekám kvůli blátu a mokru, ale ani to mě nezastavuje a peláším dál. Běžím do Horního Lánova, odkud mě čeká poslední větší stoupák, než přiběhnu do Černého Dolu. Největší kopce se snažím jít ve svižné chůzi, zbytek poklusávám, né-li běžím. Na samém vrcholu už mi začíná být okolí povědomé, protože jsme zde v minulosti několikrát běželi třeba Sněžka run, OCR závody a atd., takže vymačkávám poslední síly do finiše. Závěrečný kilometr je seběh do místa předání, takže vymačkávám tempo 3:47/km a předávám dole Kubovi s časem 52 minut. Značení paráda.

Úsek č. 13 – Pardubice -> Lány na Důlku  – 11,8km, stoupání 27m, klesání 5m a obtížnost 1 (Ondra)

Tak je to tady, můj druhý úsek. Po tom prvním chaotickém úseku si snad trošku napravím reputaci i chuť. Po velmi dlouhé pauze v Pardubicích, kdy asi po 7h válením se na sluníčku, se začínám připravovat. Je asi kolem 7 večer, počasí už není tak teplé, i když je stále asi 25°C, ale jde to dolů. Zaplať pánbůh! Bych se jinak uvařil.

Začínám se rozcvičovat a mezitím ještě stihnu udělat fotku bratrovi s Davidem Svobodou, sympaťákem z Kalokagathie alliance. To už je ale vskutku to poslední, co stihnu, protože pár minut na to už přibíhá Milan s GPS, kterou od něj přebírám.

Beru a běžím. Čeká mě nechutně dlouhá rovinka podél vody. A já rovinky nerad. Ale co se dá dělat. Už mám rozeběhnuto, takže vzhůru do boje!

První kilometr ani neregistruju, běží se mi poměrně dobře. Co musím udělat ale jako první, je si sundat tričko 😀 prostě se vařím ve vlastní šťávě, takže je třeba se trošku ochladit. To mi dost pomohlo, protože s klesající večerní teplotou se mi běží hned o poznání lépe. Výsledkem je že první 2km běžím po 4min na kilometr. Na začátek to docela jde, jsem zatím spokojen.

Na 2,5km mírně zpomaluji a držím tempo kolem 4:10min/km , přeci jenom je toto nejdelší úsek a čeká mě ještě cca 9km, takže je třeba trošku šetřit síly. Pořád běžím podél vody a pomaličku se blížím k prvnímu záchytnému bodu a tím je most. Mezitím jsem tempo stáhl opět na 4min/km, jelikož jsem se cítil poměrně dobře, i když nerad běhám rychle 😀

Přebíhám tedy most a zde přichází malinká komplikace. Technicky náročnější běh podél vody v polní cestě, která je samá díra, voda a bláto. To mě vyhazuje s tempa, takže zde ztrácím až na 4:20min/km. Kotníky dostávají zabrat, musím se hodně hlídat, abych nějak blbě nedošlápl. Naštěstí asi po 2km tento úsek končí a já se z této cesty dostávám do malé vesničky – Srnojedy.

Zde mě čeká asi něco málo přes kilometr běhu vesnicí, kde nejsou moc chodníky, takže běhám sem a tam a snažím si najít co nejlepší cestu pro běh. V tomto kilometru jsem ztratil asi nejvíce, protože průměrné tempo bylo až strašných 4:30min/km. A přitom jsem si říkal, že zde naženu nějaký čas. Opak byl ale pravdou…

V 8km vybíhám z vesnice zpět na polní cestu, kde se snažím opět dostat do tempa, ale zase bojuji s terénem. Tempo sice stažené k 4:20min/km, ale už mi trošku docházejí síly. Takhle rychle a souvisle jsem tenhle rok ještě neběžel 😀

Dobíhám do další vesnice – Lány na Důlku a vím, že mi zbývají necelé 3km do další předávky. Tentokrát už vbíhám doslova na silnici, která má slušný terén, takže se ze sebe snažím vymáčknout poslední zbytky sil, abych měl alespoň nějaký důstojný finiš. Po 500m mi ale tempo přeruší vlak, kde musím na chvíli zpomalit a čekat, a pak se dát znovu do pohybu. Začínám z fleku na 4:30min/km a postupně snižuji svůj čas na zbylé 2km na 3:50min/km, se kterými dobíhám do finiše předávky, kde svůj tracker předávám bratrovi, který sprintem míří vstříc svůj úsek. Já zpocenej jak čuňátko (Aneb fotky níže vystihují vše 😀 ) pokračuji k autu a valíme si to s Kubou na další úsek.

Shrnutí – tento úsek nebyl vůbec špatný, na mě sice až moc rovinatý, ale také jsem si ho užil. Sice v dešti se mi běželo lépe, ale i se sluníčkem jsem se popasoval. V této části jsem si zaběhl letos nejrychlejší tempo. Přeci jenom radši běhám delší tratě pomalejším tempem. Takže zatím i nadále převládá spokojenost. Krásných cca 12km, perfektně značený úsek, nemám nic, co bych vytknul.

 Úsek č. 14 – Lány na Důlku -> Břehy – 10,1km s převýšením pouhých 6m a obtížností 1 (Radek)

Po přejetí do Pardubic jsme měli 7 hodinovou pauzu před dalším úsekem, takže bylo dost času se najíst a nabrat nové síly. Vím, že mě teď čeká 10 kilometrový úsek s minimálním převýšením, takže se řádně namotivovávám a zapřísahávám se, že tento úsek chci zaběhnout co nejrychleji, ideálně pod 40 minut. Na úsek se velmi těším, ale počasí se mezitím velmi změnilo a začal být naopak pořádný pařák a to já zas tak rád nemám. V dálce už vyhlížím Ondru, kterého vidím běžet bez trika, takže očekávám, že to nebude úsek zadarmo. I tak se ale držím myšlenky, že v tomhle úseku nechám vše.

Ondra dobíhá, přebírám štafetový kolík a svižně se vydávám na svůj 2. úsek. Díky bohu, prvních pár kilometrům běžím v lese po lesních cestičkách a paloučcích a hlavně ve stínu, takže se mi běží parádně.

První 4km utečou jak voda, protože to rvu pod 4:00min/km a navíc předbíhám spoustu závodníků (nakonec jich bude 10!!), což mě taky velmi pozitivně povzbudilo. Bohužel po určité době vybíhám z lesa a zbytek tratě mě vede po asfaltu. Dostávám se z vesnice Valy, odkud pokračuji po asfaltové cestě až do Mělic, odkud běžím podél písníku Mělice. Krajina je nádherná, běží to skvěle, do toho hodinky ukazují 3km do cíle, takže se snažím vymáčknout ze sebe ještě to málo, co ve mně zbylo.

Vbíhám do jakéhosi kempu, kde se povrch z asfaltu mění na písek a to kdo zná, ví, že v běžecké obuvi je peklo. Makám 2x víc, než bych chtěl, kloužu po písku, házím ho všude, ale naštěstí po necelé 1 kilometrové pasáži se opět dostávám na lesní cestičku, odkud můžu opět nahodit své tempo a odpočinout si. 1 kilometr do cíle, sbírám všechny síly a vymačkávám ze sebe na posledních pár metrech tempo 3:32/km. Obíhám rybník Bunkov a už vidím štos lidí vyčkávající na svou předávku.

Doběhnu do cíle, ale kluky nikde nevidím. Volám na Kubu, kde je a on si sedí v autě a kouká s rukama na hokej 😀 😀 😀 . Naštěstí je připraven, takže rychle vyběhne a přebírá štafetu. Předávám s časem 41 minut. Značení paráda.

Úsek č. 25 – Mlékojedy -> Kly – – 6,9km, stoupání 0m, klesání 7m a obtížnost 2 (Ondra)

A máme tu 3tí úsek. Po asi 5h spánku se připravuji na svůj předposlední start. Měl to být sice poslední, ale nakonec jsem si ještě za jednoho našeho závodníka vzal 3. úsek od konce, kde je nějaké stoupání a je to přes 11km. Což je trasa přímo pro mě. Prvních 6km do kopce a to samé dolů, ale o tom až později.

Vracíme se na můj nejkratší úsek. Kolem 6h ranní přebírám kolík od Aleše, který vypadá, že toho má asi dost. Ani se mu nedivím, noční úseky bývají psychicky náročné. Pro mě bylo zase náročně se po 5h spánku vůbec rozeběhnout 😀

Myslel jsem, že se ani nerozeběhnu, nožičky byly pěkně ztuhlé. Snažil jsem se na to nemyslet, takže jsem vzal kolík a rozeběhl se. První kilometr mi vůbec nechutnal, ale tempo 4:00min/km docela šlo. Ani jsem si při výběhu nestihl sundat mikinu, jak jsem byl ještě mimo.

Taky jsem si jí hned v průběhu 2km sundával, což poznamenalo můj výkon, kde jsem se přiblížil tempu 4:10min/km. Což je na mě pořád slušný čas, ale sám jsem cítil, že to pořád není ono.

Načínal jsem 3km, když tu náhle se objevila křižovatka, na které nebylo žádné značení. V duchu jsem si vzpomněl na mapu, kudy mám cca běžet, takže intuitivně jsem zahnul vpravo, což se nakonec ukázalo jako správná cesta. Asi po 50m byla šipka. Uf, běžím správně. Bohužel mě toto menší zavrávorání stálo tempo, takže jsem si tento úsek trošku probloudil, kde tempo ani nemůžu komentovat. Nakonec se z téhle jedné křižovatky stala asi 3 křižovatka a já byl vůbec rád, že jsem našel správnou cestu, šipky ani značení zde žádné nebylo. Jediné štěstí bylo, že jsem před sebou asi ve vzdálenosti 100m dobíhal jiného běžce, takže jsem běžel tak nějak za ním a doufal, že on běží správně 😀 (což nakonec běžel, takže dobrý)

Po tomto složitějším kilometru jsem se konečně vymotal z polní cestičky a vyběhl ve vesnici Tuhaň, odkud jsem probíhal 1km přípojkou do další vesnice, která se jmenovala Větrušice. Touto vesnici jsem jen proběhl a mířil do své cílové destinace – Kly. Poslední kilometr běhu na tomto úseku. Nějak mi to nechutná a v zoufalosti dobíhám v tempu 4:25min/km. Nožičky nateklé, tuhé. Navíc krátký úsek. Tento úsek mi prostě nesedl a z mé strany to byla zoufalost. Nedokázal jsem si za celou dobu najít svůj rytmus, takže jsem se tímto úsekem musel doslova protrápit. I když fyzička byla v pohodě, nebylo to prostě ono. Ještě že byl tak krátký 😀

Úsek č. 26 – Kly -> Vliněves – 9,6km rovinky podél Labe s obtížností 3 (Radek)

Měl to být můj poslední úsek, ale během závodu nám vypadl jeden člen, a jelikož jsem se cítil velmi dobře s tím, že jsem měl výborně natrénováno, rozhodl jsem se vzít si ještě jeden úsek navíc (stejně tak Ondra a Kuba). Opět úsek necelých 10km podél Labe, takže jsem si sliboval podobný čas, jako v předchozím úseku. Nožičky už začínaly být trochu unavené, ale věřil jsem, že je rozeběhnu.

Opět čekám na Ondru a na předávku, kterou očekávám každou chvíli, neboť Ondra běžel jen 7km, takže tu bude rychle. Už ho opět vidím, přebírám kolík a vybíhám. Nožičkám se ze začátku vůbec nechce, takže mi první kilometry dělají trochu obtíže, ale u 3km se chytnu a začnu opět nějaké ty závodníky předbíhat.

První 4km běžím pod 4:00/km a běží se mi jakštakš dobře, ale hned na to přijde zásadní chyba. Někdo v polovině trati nasprejoval značku, která nás odvedla od původní trasy, a my si celkem zaběhli. Dobíhám nějakého pána, který se mě ptá, zda má běžet rovně, nebo nahoru do kopce, kam nás vedla šipka. Odvětím, že šipka určitě vede nahoru, že jsem jí také viděl a že tím směrem také běžím. Takže pokračujeme společně kopcem nahoru směrem na Mělník, kde poctivě nabíráme kilometříky navíc. Kluci mi ani nevolají, takže se domnívám, že běžím dobře. Potom, co uběhnu 2km a nevidím žádnou značku, začínám panikařit a vytahuji telefon, abych se podíval na mapu. Samozřejmě, že jsem byl ŠPATNĚ!!! Sám na sebe naštvaný se tedy vracím zpět k řece, odkud se opět vydávám po trase. To už mi volá Ondra, kde jsem a jestli sem se neztratil. V běhu mu vše vysvětluji a po chvíli ukončuji hovor, neboť v naštvání se mi nohy opět rozebíhají a tlačím opět tempo pod 4:00/km. Poslední tečkou je asi 1km před cílem opět značení na stromě vodorovná šipka, která ukazuje JEDNOZNAČNĚ DOPRAVA. Vydávám se tedy tímto směrem a světe div se, ale dobíhám na ostrůvek, kde cesta končí. Logicky se tedy vracím k místu, kde mě šipka svedla, a vydávám se opačným směrem. Vzteky div nepuknu, dobíhám na místo předávky se 14km (místo avizovaných 9,6) v nohou a časem skoro hodina (ztráta téměř 20 minut)!!!!

Úsek č. 34 – Hrad Střekov -> Velké Březno – 11,2km, stoupání 331m, klesání 353m a obtížnost 5 (Ondra)

A je tady můj poslední úsek! Po krátké regeneraci u Kuby, kde jsme si dali sprchu a posilnili se, se vydáváme na naše poslední úseky. Rozseknuté koleno umyté a stažené, nožky namazané chladivou emulzí, která zatraceně bodla! Vyjíždíme jen tak tak, abychom to stihli. Nakonec přijíždíme pouze o necelých 10min dříve, než doběhne Pepe.

No a jak jsem začínal, tak budu i končit. Jak jinak než za deště 😀 přebírám kolík od Pepeho a schytávám brutální liják, takže už po prvních krocích jsem celý durch. To naštve. Na druhou stranu se mi v dešti běží opravdu dobře. Jediná nevýhoda jsou zase boty, které by jinak za sucha byly super.

Po tedy asi 50m si to už šinu do kopečka, který je poměrně dlouhý a táhlý. Pro moji smůlu je všude mokro, bláto a kamení. Takže mi to slušně klouže a já nejsem schopný vyvinout svoji rychlost, na kterou jsem do kopce zvyklý. Není to ale až tak zlé a v prvním kilometru už předháním prvního závodníka. To mě nakopne a já makám do kopečka dál a dál. Zatím se mi běží parádně!

Po cca 4,5km dobíhám na vrchol hory, který se jmenuje Vysoký Ostrý a následuje dlouhý seběh. První 2 kilometry běžím hezky v lese, poté vyběhnu na silnici, která mě vede do vesnice Březí. Odkud se pak má cesta stáčí na blízkou polní cestu, kterou si to valím až dolů pod kopec do další malé vesničky. Mezitím už vysvitne sluníčko a já se při běhu v té rychlosti suším 🙂

Dobíhám tedy do finálové vesničky, která je mou poslední zastávkou a předáním v tomto závodě. Přiřítím se do finiše s krásným časem kolem 50min, což bylo ve výsledku 5:20min/km, což po 30ti uběhnutých kilometrech není špatný. Plný euforie a nadšení končím svou účast na tomto závodě a jsem rád, že jsem to mohl takhle hezky zakončit. S úsměvem na tváři a dobrým pocitem na těle, že jsem tomu dal vše.

Poslední slovo závěrem – tento úsek se mi běžel taky výtečně. Bezchybné značení, krásná příroda. A jak psali v průvodci map, opravdu členitá a pestrá trasa. Už se těším, až si to zase příště zopakuji!!!

Úsek č. 35 – Velké Březno -> Jakuby – 10,4km s obtížností 1 (Radek)

Poslední úsek naší štafety a předposlední úsek z celého závodu. Nohy už unavené, já už celkem taky, ale ještě jednou naposledy se musím hecnout. Obzvlášť potom, co si Ondra dobrovolně vzal další velmi náročný a dlouhý úsek s vysokým převýšením. Počasí z velkého lijáku se opět změnilo na pařák, fakt aprílový počasí.

Opět Ondra už v dohledu, takže naposledy rozhýbávám nohy a pomalu se vydávám na poslední štaci. Vybíhám s Kubou, abych se trochu rozběhl a nastavil tempo, ale ten blázen to hnal prvním kilometrem za 3:32/km. Když jsem seběhl k řece, myslel sem, že jsem plíce zapomněl v autě 😀 . Pomalu se vzpamatovávám a snažím se trochu zvolnit, protože sluníčko mi dává pekelně zabrat, nohy jsou už přelaktátované a ještě skoro 9km přede mnou.

Běžím celou dobu podél řeky a běží se mi strašně těžce a pocitově už vůbec né dobře. O to víc mě překvapuje čas na hodinkách a průměrné tempo, které je v rozmezí 4:15-4:22/km. Na 8km přichází první a naštěstí poslední krize, kdy jsem už psychicky neměl sílu pokračovat, naštěstí jsem věděl, že cíl je blízko, takže jsem sebral opravdu už poslední síly a dal jsem je do posledního kilometru. Velmi mě těší, že dobíhám a vidím na hodinkách čas 43 minut, což mi vůbec nepřipadalo, že jsem běžel takhle rychle. Ve výsledku jsem byl tedy s posledním úsekem a se sebou spokojený 🙂

Závěrem slovo našim parťáků! 🙂

Můj první Labe Run (štafetový závod). Jednoho dne mi přišla zpráva od Radka, jestli bych nechtěl s nimi běžet Labe Run, bez váhání jsem mu napsal běžím ať je to co je to 😀 Vůbec jsem nevěděl, co to je za závod, kolik to je kilometrů, vůbec nic jsem nevěděl. Když se závod blížil, blížili se i informace k závodu, a já si říkal, mám to běžet, nemám to běžet. No a na konec je pátek večer a já nasedám ke klukům do auta. První myšlenka byla, jak se tam vejdeme.

Když jsem se blížil k závodu, tak se čím dál tím více kazilo počasí. Postavili jsme stan (na asfaltu), najedli se, chvíli jsme si povídali a šli spát. Ráno jsme se probudili v pěkném dešti v rybníku, natekla nám voda do stanu, měl jsem spodní část spacáku úplně mokrou. Složili jsme stan a jeli na první předávku. Ondra zůstal na startu a běžel první úsek.

Dojeli jsme na první předávku,  Ondra předává kolík s menší ztrátou Radkovi, a jedeme na můj 3. úsek (můj úsek). Přebírám kolík a svižně vybíhám na 3. úsek. To mi vydrželo tak 200 metrů k prvnímu kopci, kde začalo pršet (ten kopec měl snad 6 kilometrů) – na začátek docela dobrý 😀

Když jsem se dostal konečně nahoru, tak už mě čekal jen seběh dolů, běžím dolů docela v tempu a v té rychlosti míjím odbočku do lesa, žádné šipky jsem si nevšiml, nechal jsem se strhnout jiným šipkami z jiného závodu a šipkami pro koloběžky 😀 (měli stejnou barvu). Horsi bylo když se ptám lidi jestli běžím k hofmankam jasný ještě asi 3 km a dejte se do prava a pak do leva asi po 4 km mimo trať se dostávám zpět na trať a už běžím do cíle s velkou ztrátou předávám kolik a první úsek je za mnou. Další úsek na mě čeká okolo půl 9.vecer. Asi 6 hodin válení a sušení stanu a spacaku  na louce. Stojím na dalším úsek  a čekám na předávací kolik, šel jsem se ještě napít a Radek už na mě volá 😁 sundal jsem miniku vzal celovku, reflexní vestu a kolik, a hned od začátku udavam vyseke tempo až si říkám ze je něco špatně když se mi běží dobře. Míjí závodníky v biham do lesa na celkem písečnou cestu, vybíhám z lesa a hodinky Ktere mi půjčil Lukáš Forbelsky mi ukazují asi 800 metrů do cíle tak jsem nasadil rychlejší tempo a ještě jsem předběhl jeden tým. Předávám kolik a mám před sebou okolo 8 hodin pauzu, jedeme pro Lukáše a jedeme na nás poslední úsek stavíme stan a jdeme spát. Ráno máme plánovaný start v 6:30 budila dáváme na 6 :10. Ráno se probouzím 5:38 a zase si lehni máme ještě půl hodiny, pak jsem si řekl že se podívám jak je na tam nás Tým a než se rozkoukavam přichází zpráva kde jsme koukám na průběžný stav a jeden člen týmu se blíží na naší předavku budim kluky že asi 3 km a jsou tady balíme stany hazime to do auta a Ondra vybíhá v 5:57 měl 15 minut aby se připravil 😉 dojedeme na můj úsek, čekám na Radka a Radek dlouho nikde voláme mu protože vidíme že zabloudil, konečně se dostává na trať a bloudí znovu (to se stává a to se smál Ondrovi a mě že jsem bloudili) 😁😁😁😁 pak už ho vidím, beru kolik a běžím okolo Labe nekonečné dlouhé rovinky, nikoho nepredbiham obávám se se že zase bezim blbě, ale asi po 8 km vidím prvního běžce tak běžím dobře a první šipku v mém úsek vidím 200 metrů před poslední rovinou 🙄 dávám kolik a už mám celý závod za sebou čekáme na Lukáše, a přišla myšlenka že bych mohl běžet ještě 10 km, výzvy se mají přijímat 😁 ale pře tím jsme jeli ještě k nám na snídani kterou nám udělala moje ❤️❤️ Janička 🤪. Dosnidali jsme hodili jsme sprchu a jeli na další dva úseky, nestíháme 😁😁. Když vybíhal Ondra tak mu začalo celkem dost pršet 🌧️ dobiha opět beru kolik a běžím předposlední úsek  a začíná být horko, Radek běží semnou chtěli jsme si pomerit síly mezi sebou předávám kolik Vojtovi 😁 a jdu stranou protože tenhle úsek už bolel! byl jsem rád že už je konec, i můj žaludek to nezvládl 🤮. Po vydýchání sme se všichni presunul k cíli kde jsme posledních 100 metrů dobehki společně 🦾🦾 pro mě to byl skvělý zážitek, vždycky jsem chtel běžet nějakéj týmovéj  závod

DÍKY HOŠI (Kuba Podzimek)

 

Moje tri etapy byly znacene celkem dobre, sipky na dulezitych mistech, jako jsou krizovatky , nebo prudke zatoceni bylo viditzelne a presne, faborky v lese byly taky docela huste rozvesene, takze v tomto smeru prace poradatelu v poradku. Vsechny tri useky se mi moc libily, mel jsem dva narocne a jeden rovinaty, lehci…

Hostinne =Nemojov … 15,1 km

Podebrady=Kostomlatky..11,96 km

Velke Zernoseky=Sebuzin …10,21 km

Tomáš Kodydek

 

  1. úsek – Start za romantického jarního prudkého deště, na třetím kilometru se už počasí vybralo a bylo nádherně. Vybíhal jsem ze zapadlé uličky na Josefovském náměstí, poté pár set metrů okolo pevnosti a zanedlouho už jsem byl u vody. Podél ní se běží prakticky celou dobu. V manuálu závodu je trať popsána jako asfaltová. No, 50% trati tvořila vyšlapaná cesta ve vysoké trávě, která byla tvořena hlavně kopřivami 😀 Na trati nebylo skoro žádné značení, ale mapa v hodinkách mě vedla dobře. Odboček po cestě bylo velmi málo, takže asi nebylo kde zabloudit. Nohy byli ještě čerstvé, běželo se fakt dobře.
  2. úsek – Jeden člen týmu nám odpadl a my byli nuceni udělat pár změn. Vyšel tak na mě úsek, který jsem neměl naplánovaný. Naštěstí se mi podařilo sehnat GPX do hodinek a problém byl vyřešen. Po asi dvouhodinovém spánku mě čekal start v 2 ráno. Obléct reflexní vestu, čelovku, počkat na předávku a hurá na trať. Cesta po rovině, opět podél vody, spíše šotolina a lesní pěšiny. Nyní už i perfektně značená. Zprvu jsem běžel trochu opatrněji, protože než si člověk zvykne na běh ve tmě, chvíli to trvá. Po zhruba 2-3 kilometrech ve sluchátkách zazněla Metallica a já mohl letěl. Opět se běželo v celku příjemně.
  3. úsek – Jak jsem již zmínil, byli jsme nuceni udělat pár změn. Tím pádem jsem bylo třeba odběhnout další úsek dvě hodiny po tom prvním. Co Vám budu vyprávět, moje nohy nebyly úplně fresh. Ale kdo by nechtěl běžet za východu slunce 🙂 Předávka proběhla kolem 5 hodiny, venku již světlo a paprsky slunce svítili do zad. Cesta po rovině, opět kolem vody, opět s předem neznámým úsekem, ale hodinky nezklamaly. Trať v zabydlené oblasti značení dobře, nebylo kde zabloudit.

a podle hodinek

14,6

10,9

11,5

Aleš Kudrna 

Sledujte nás na sociálních sítích! 🙂

Komentáře