Wild Grizly – Žacléř 2022
Nazdárek sportovci,
tak Vás nenecháme moc odpočinout a rovnou Vám dáme nalejvárnu z dalšího závodního víkendu, tentokrát ze závodní série Wild Grizzly v našem oblíbeném Žacléři. V této lokalitě jsme minulý rok končili naši závodní sezonu a naopak dnes ji skoro otvíráme (první byl přeci jen Excalibur race důl Mayrau). Žacléř je hornický skanzen, který uchvátí svou techničností a jedinečností prostředí, které je lokalizováno přímo v hornickém skanzenu, nebo v jeho nedaleké blízkosti, což slibuje dostatek bahna, vozíků a dokonce i kopce.
Pojďme ale na začátek a to úplný. Mezi úvodní plus této skoro nové série bychom uvedli informační email, který obsahoval seznam a fotodokumentaci překážek včetně hendikepů, což závodníkům umožnilo udělat si přehled o tom, co je čeká a eventuálně jaké jsou hendikepy. Toto hodnotíme velmi kladně. Na druhou stranu to ztrácí moment překvapení, ale to je už jen věc názorů.
Na závod vyrážíme až v den startu, čili do centra závodu přejíždíme okolo 8:30. Náš start je naplánovaný okolo 9:00, takže v našem případě máme dost času na vyzvednutí startovního balíčku, převlečení a rozběhání. Než se nadějeme, start už se blíží. Jako první, koho zpozorujeme, se na trať vydává náš favorit a největší OCR nadšenec, Petr Švadlák. Během několika minut se ale na trať vydává Ondra a pak hned já.
Hned z úvodu jsme si mysleli, že víme, do čeho jdeme a jaká bude trasa, ale pořadatel nás velmi překvapil, neboť trasa byla úplně jiná a hned z úvodu nás čekalo proběhnutí pneumatik a oklikou kolem skanzenu jsme hned mířili pod tatrovky (které jsme museli podlézt) a následně na onen již zmíněný kopec. Na ten máme povinnost vynést dvě pneumatiky a na samotném vrcholu si utrhnout lístek jako potvrzení, že jsme tam byli. Co si budeme povídat, nohy byly jako v betonu a moc se jim nechtělo. Navíc při seběhu jsem opět pocítil bolest kolene z minulého týdne a byl jsem značně limitován při rychlosti v seběhu, což mi pak ve výsledku uškodilo. Ale zpět, na samotném vrcholu bere pásku jako první Ondra a při seběhu dolu se spolu míjíme (pro zmínku, tentokrát neběžíme dvojice, ale každý sám za sebe a navíc Ondra vybíhal o minutu dříve).
Dole se oba zbavujeme pneumatik, necháváme se fotit naším dvorním fotografem Martinem a už si to šineme k první technické překážce – combo křížené s ručkováním a kůly. To zvládáme bez hendikepu, nicméně trochu pomaleji, než bychom chtěli. Překážka je taková drobná (segmenty blízko u sebe, spíš překážka svými parametry pro děti), což nám trochu komplikuje rychlostní zdolání, ale koneckonců proč ne.
Poté konečně vbíháme do budovy hornického skanzenu a chvilkami se onou budovou proplétáme. Nahoru dolu a to několikrát za sebou. Škoda, že není příliš času se kochat prostředím, protože na koukání tam toho bylo dost. Mezitím zvládáme překážku trny (po jednotlivých trnech se přitáhnout ze zdola až na poslední trn – cca 8 trnů). Po nějaké chvilce vybíháme z budovy a vrháme se opět na venkovní terén a část tratě. Tam nás čeká další kombo, které je kombinací ručkování a wievru. Kupodivu na wievru strávím více času, než bych chtěl a Ondra mi trochu utíká.
Naštěstí následuje běžecká pasáž, sice nahoru a dolu po těžkém terénu, ale tam dotahuji. Skoro se sejdeme při nošení barelu vody do kopce. Zde se těsně míjíme, ale už sem Ondrovi v závěsu. Následuje běžecký okruh bahnitým terénem, naštěstí je bahno ještě zmrzlé, a tudíž probíháme celkem lehce a svižně. Jooo, kéž byste viděli fotky z předešlého dne, pořadatelé tam byli po holeně zaboření, takže jsem celkem i rád, že jsme to nemuseli absolvovat, haha 🙂 .
Po nějaké chvilce nás to už ale nemine a čeká nás po přehození pneumatik podlezení sítě pod bahnem. To sice taky úplně nerozmrzlo, ale trošku se už zašpiníme. No, ruku na srdce, kdybychom běželi poslední, tak se vrátíme černí jak kominíci nebo spíš horníci 😀 . Takto z toho vyvázneme celkem čistí, jen kolena a lokty to odnesou. Potom, kdybychom běželi jako minulý rok, by nás čekalo vyběhnutí prudkého svahu a mířili bychom do cíle, tentokrát nás však pořadatelé táhnout zpět ke skanzenu a prodlužují nám trať, za což jsme ale koneckonců rádi.
Následuje tedy delší běžecká pasáž obohacena o nošení atlasů (velké těžké betonové koule) zhruba na 10m (mohlo být klidně víc, ale chápu, že ne všichni to zvedli tak lehce jako my). Poté nás čekalo opět proplétání budovou hornického skanzenu, než jsme narazili na další překážku, kde jsme oba lehce znejistěli. Tou překážkou bylo zasouvání pinů do dřevěného čtverce. Podle pravidel jsme měli vykonat 3 strany, ale dobrovolníci nám říkali, že dvě stačí. I tak jsme udělali 3 strany, ale určitě nějaký čas navíc jsme tam nechali, když musíme se zase pochválit, že jsme to zvládli lépe a rychleji, než předešlý rok.
Opět vybíháme ze skanzenu a tentokrát už naposledy vybíháme na poslední venkovní běžecký úsek, odkud už pak trať známe a víme, že se bude blížit konec. Teď nás bude čekat onen zmíněný prudký svah sypkého kamenitého charakteru, za jehož vrcholem se skrývá překážka, kterou málokdo ze závodníků nakonec zvládne. A tou překážkou je jak jinak než střelba na terč. Přesněji střelba z praku na terč. Dostaneme takovou minikuličku, která nám tak 2x vypadne, než vystřelíme. Šíleně ztraceného času, který je ve výsledku promrhán ještě netrefeným pidi terčem. Oba si tedy musíme dát kačáky, a pak teprve můžeme pokračovat dál. Odtud běžíme už bok po boku skoro až do cíle. Na konci je pak vtipné poslouchat komentáře závodníků, kteří na tom byli podobně. Nakonec co jsme slyšeli, tak jediný kdo trefil, byl Filip, který i závod vyhrál. Filipe gratulace, už jenom za to, že si trefil ten terč 😀 😀 .
No co, je čas pokračovat dál a dotáhnout to konečně do toho cíle. Odbíháme tedy od střelby směrem ke skanzenu, kde nás to hned v zápětí stáčí do naší oblíbené štoly. Ta den předtím vypadala úplně jinak, neboť ze stropu se tyčily krápníky, které ale naštěstí pořadatelé vzhledem k bezpečnosti závodníků odstranili. Štolu opět probíháme trochu opatrně, protože s naší výškou musíme dávat pozor na hlavu, a taky protože zde není nejlepší světlo. Po pár vteřinách ze štoly vybíháme a čeká nás už jen závěrečné ručkovací kombo. Na něm je nejtěžší vlastně jen závěrečné Véčko z kolíků, po kterých se máme dostat až na konec. Dobrovolníkem jsme upozorněni, že musíme využít všechny kolíky a nepřeskakovat, což je ve výsledku určitě těžší, neboť kdybychom si mohli vybrat, které chceme, už bychom byli na konci. Po trochu snažení ale oba dolézáme na konec a nic nám nebrání v dokončení a uzavření závodu. Oba dobíháme současně, nicméně jelikož jsem vybíhal o minutu později, mám oproti Ondrovi minutu náskok.
Závod byl velmi svižný a nutno podotknout, že tyhle rychlo závody nám moc nesvědčí, ale dělali jsme, co jsme mohli. Poté rychle upalujeme do hornické sprchy, abychom ji měli sami pro sebe a rychle pádíme zpět do Prahy, tentokrát i bez vyhlášení. Tímto ještě dodatečně jednou děkujeme Marťasovi a Koprovi za to, že naši vlajku vynesli na stupně vítězů na krásné 2. Místo 🙂
A jaké bylo celkové hodnocení závodu? Tak pojďme na to ->
Pozitiva
- Perfektní lokalita. Hornický skanzen byla prostě bomba, navíc tentokrát jsme si jej opravdu užili!
- Perfektně značená trasa + prodloužení tratě oproti minulému roku
- Originální překážky včetně skvělého rozmístění po trati. Ideální poměr běh vs. překážky.
- Poměr ceny vs. kvalita překážek/závodu
- Slušné výherní balíčky
- Úvodní rozprava k závodu včetně předinformačního emailu ohledně hendikepů a překážek (leckdy by mohli zařadit i ostatní pořadatelé, pokud ví, že může někde na trati dojít ke zmatkům či ztracení závodníků)
- Skvělá atmosféra v centru závodu a skvělý přístup pořadatelů k závodníkům
- Teplé sprchy a zázemí závodu naprostá fantazie. Sprchovat se tam, kde kdysi horníci, mělo svoje kouzlo!
- Originální medaile
Negativa:
- Mírná nesychronizace mezi dobrovolníky a pořadateli, alias vysvětlení pravidel na překážkách viz kolíky/piny. V propozicích bylo, že závodník má zdolat 3 stěny, kdežto dobrovolník nám říkal, že stačí pouze 2)
- Oproti minulému roku přibylo pár překážek, ale stále si troufáme říct, že se dá využít spousty přírodních překážek v oblasti hornického skanzenu 🙂
Každopádně dojem oproti minulému roku byl o hodně výš a je vidět, že pořadatelé na svých chybách či nedostatcích pracují. Je též vidět, že naslouchají závodníkům a že peníze pro ně nejsou priorita. Tohle srdíčko v mnoha závodních sériích chybí a my jsme rádi, že se můžeme těchto ,,domáckých‘‘ sérií účastnit a pomáhat jim v jejich rozvoji. Určitě každý začínající závodník by měl vyzkoušet a dát jim šanci, protože nebudou litovat. Za nás obrovská spokojenost a nemůžeme se dočkat května, kde nás bude čekat druhý díl této závodní série Wild Grizzly. Tak doufáme, že se tu s někým opět uvidíme 🙂
Tak sportu zdar a těšíme se příště.
Vaši bratřijaksepatří
Sledujte nás na sociálních sítích! 🙂