Kilpi Heroes race 2021

9. 09 2021

Ahoj všichni sportovci,

zase jsme tu my, bratřijaksepatří, kteří Vám přinášejí tentokrát velmi pestrý report z Hradce nad Moravicí z 6. ročníku Heroes racu. Tento ročník pro nás bude velmi zvláštní, ale o tom až později. Pojďme si nejdříve říct, jaký závod byl a co se dělo okolo 🙂

Na závod se vydáváme klasicky už v pátek přes D1 až do Žimrovic, kde jsme již tradičně ubytováni u babičky Máry. Cesta je dlouhá, až nekonečná, ale po několika hodinách konečně přijíždíme do cílové destinace. Po vřelém přivítání s babičkou a vyložení věcí příliš nelelkujeme a uleháme do postele. Cesta nás trochu znavila, navíc jsme oba měli celkem náročné dny, takže uleháme a jdeme celkem brzy na kutě, i když startujeme až ve 12 hodin.

Druhý den ráno začínáme den snídaní šampionů s vajíčky a rajčaty, aby byla síla a energie. Oběd necháváme až po závodě. Po nasnídání se se převlékáme a vyrážíme obhlédnout arénu a festivalku. Už při příjezdu je všude hromada lidí a parkoviště doslova praská ve švech, i tak se nám ale podaří najít místo a zaparkovat. Vylezeme z auta, bereme občanky a jdeme si vyzvednout startovací balíček s čísly a čipem. Po cestě potkáváme jednoho z organizátorů, se kterým se zdravíme a vyměňujeme si první dojmy. Ten nám sděluje, že je nějaká nesrovnalost s první vlnou a také nám pak nabízí, jestli nechceme běžet dříve a sám je překvapen, že vybíháme až tak pozdě, když první elitní vlna vyběhla už v 10 hodin. Jelikož jsme se ale registrovali s ročním zpožděním a nechtěli jsme zbytečně připlácet za elitní vlnu, spokojili jsme se s prvním volným místem ve vlně, pro nás tedy až ve 12:00. Přesto nabídku běžet dřív přijímáme a posouváme náš start na 11:15, což je ani ne za 30 minut. Rychle tedy bereme registrace, jdeme se převléknout a zahajujeme rozcvičku a rozběhání. Dáváme si takové 1-2km na rozběhání a rozkoukání se po louce, na které je pár překážek, než se přiblíží náš start. Úplně splavení se vracíme ke startovnímu poli, kde si ale nejprve musíme vyzvednout povinnou sportovní výbavu – vojenský bágl, než odstartujeme. Ucha batohu nejsou nijak zvlášť pohodlná a na rozdíl od ostatních závodníků nám jeho váha vůbec nevadí. Jednak jsme neustále jako děti nosily těžké věci na zádech, a jednak máme silové překážky rádi, protože zde převyšujeme štíhlé a běhavé běžce.

Čas našeho startu je už za rohem a my netrpělivě čekáme na odstartování. A je to tu 5, 4, 3, 2, 1 a STAAAAAAAAAAAAAART!!!!

S vojenským báglem na zádech vybíháme vstříc naší 12km trase a hned po několika metrech na nás čeká první ,,živá‘‘ překážka, kterou jsou již tradiční buldozeři Oceláři amerického fotbalu Ostrava. Kluci jsou opravdu řízci a nikomu proběhnutí nedarují a každý, kdo chtěl proběhnout skrz, se musel dostat do kontaktu alespoň s jedním z nich. Přijde mi, že každý rok si zrovna nás dva vyberou ti největší svalovci, haha 😀 .Nicméně po krátkém střetu se dostáváme za ně a nasazujeme raketové tempo. Za našimi zády slyšíme komentáře typu: ti kluci jsou snad blázni, jak můžou s těmi bágly tak rychle běžet? Nebo oni v tom báglu snad nic nemají, ne? Tyto hlášky nás ještě trošku nakoply a my pelášili zhruba 400m okruh opravdu v solidním tempu až k místu, kde odevzdáváme bágly. Dobíháme s jednoznačným a několikametrovým náskokem vůči dalším závodníkům, a tudíž od teď se to pro nás stává naháněčkou, neboť nikdo už se nedostane před nás a naopak my budeme předhánět jen ty před námi.

Jakmile vybíháme z festivalky na velkou louku, čeká nás typická první překážka, kterou je podlezení pod ostnáčem. Tentokrát je dráha pod ostnáčem o něco kratší než v předchozích ročnících, ale to nevadí, svůj účel to stejně splňuje, a to, že závodník musí na zem a plazit se, nebo jako v našem případě, kutálet se. Válíme sudy celou dobu a až se dostaneme na druhou stranu, vybíháme s hlavou zamotanou jako mátohy. Po několika metrech se ale srovnáme a běžíme už stabilně na další překážku, kterou tvoří síť. Tu přelézáme oba synchronně a pelášíme na velkou vlnu, která je malinko odlišná od těch klasických, které známe, neboť na nejvyšším rádiusu není záchytná plocha, a tudíž závodník se slabším úchopem, i když vyběhne nahoru, má co dělat, aby se tam udržel a stěnu pak přelezl. My oba ale s tímto problém nemáme, a proto v klidu zvládáme. Po seskočení nás čeká první a bohužel i poslední těžší překážka, která ale ze své náročnosti slevila, protože první část žárovkovitých segmentů byla zjednodušena dobrovolníky, že se nemusí závodníci držet toho segmentu, ale že se mohou držet provázků, na kterých je žárovka zavěšená. Pro normálního závodníka zjednodušení asi o 50%, u elitářů tak o 100%. Našlo se pár jedinců, co bylo fér a zvládli to i po žárovce, ale co jsme tak sledovali, ti co to zvládli, šli většinou přes lana. No nic, mi nalézáme na žárovky a přelézáme synchronně až na kruhy, ze kterých přeručkováváme na poslední tři tyče. Překážka splněna.

Pokračujeme na poslední překážku na louce, na dvě konstrukčně zavěšená prkna alias ručkování po nich, než se dostaneme do Moravice a na druhý břeh řeky. Na této ručkovačce hraje velkou roli zkušenost, protože kdo tuhle překážku absolvoval v minulých ročnících, ví, že stačí na prkna naskočit a hupem na dva zátahy to jde zvládnout. Viděli jsme, že někteří závodníci dělají ručkování po částech, což ve výsledku bylo velmi pomalé a namáhavé. Po překonání této překážky sklízíme ovace od místních fanoušků v přilehlém okolí, protože to asi ještě neviděli, tím se ale nemáme moc čas zabývat, takže pelášíme dál. Mezi námi se mezitím vytváří menší interval a Ondrovi trochu utíkám, ale pořád jsme si na dohled. Ondra má tu smůlu, že ve většině případů na překážkách čeká, takže musí makat o trochu víc, aby mě doháněl. Mám svolení však běžet trošku napřed, neboť ví, že rovinky jsou moje silná stránka a bodejť by ne, když to po 2km rovince na louce svištím tempem pod 4/km i s překážkami.

Dostáváme se konečně do vody, která je velmi zčeřená až černá, na což z předešlých let nejsme zvyklí, na druhou stranu jsme ještě nevybíhali takhle pozdě. Jindy máme úplně průzračnou vodu, ale čert to vem, v OCR se na kvalitu vody nehraje, obzvláště když vždycky každý závodník do cíle doběhne jako čuně 😀 .

Vydáváme se tedy klasickou říční uličkou v řece, která i přes své zkalení je příjemně osvěžující. Na konci této smyčky je klasicky podlezení sítě, která nás nutí si do vody úplně lehnout, což ale není žádný problém. Poté zahýbáme doleva a vydáváme se tlustším korytem řeky k přelézací stěně. Tu silovým přítahem rychle zvládám, Ondra v závěsu. Pokračujeme korytem řeky až k mostu, na kterém jsou zavěšené totemy a cílem je vylézt na vrchol a zazvonit, což s naší výškou též není problém. Poté bohužel už vybíháme z řeky a čeká nás opět menší běžecká část po louce až k wieveru, který je svou velikostí asi nejmasivnější, který známe. Navíc není dělán z kulatin ale hranolů, takže prolézání je malinko ztížené, ale pro nás též žádná velká chmura. Prolézáme v celku rychle, až se opět i dobrovolníci diví a míříme na bradla, kde Ondra bohužel ztrácí na čekání více času než já.

Poté míříme na ,,novou‘‘ překážku, kterou je velká pneumatika, u které si každý OCR závodník bude myslet, že ji má převrátit tam a zpět a ono ejhle, ne 😀 . Musíme na ni naopak 20x vyskočit, což před následným kopcem celkem zalaktátuje nohy a nejeden závodník se zde potrápí. Prvních 10 výskoků jde lehce, u dalších 5 už tuhnou nohy a u posledních 5 už jsou nohy jako šutr. Hned jak doskáču, se snažím rozeběhnout a trochu ty nožky protáhnout, což se mi jakžtakž podaří.

Následně nás čeká verze tratě ze zimy a to celá mordor trať s výšlapem v korytu stráně ve velmi náročném a dlouhém stoupáním. Tam si nožky trošku odpočinou, mezitím předbíhám jednoho závodníka za druhým. Opět slyším za zády: ,,ááá to jsou bratřijaksepatří, tak kluci makejte“. Do toho kopce to nejde běžet nějak závratně rychle, ale snažíme se. Na samotném vrcholu, kde naše mordor etapa končí, je námi velmi nenáviděný prolez roury, který se naštěstí tentokrát nekoná (díky bohu 😀 ). Poté následuje mírný a pozvolný stoupáček až k občerstvovačce, kde si vzpomínám na minulé ročníky, kdy mi to moc neběželo, ale tentokrát až k ní celkem pohodově běžím, je vidět, že trénink přináší ovoce.

Na dohled občerstvovačka a také tyčová konstrukce, kde musíme vykonat pár shybů. Tentokrát jich bylo pouze 5, což nestojí ani za malé napumpování 😀 😀 . Minule jich bylo aspoň 10, ale 5 je fakt k pobavení, ale co. Na občerstvovačce jen dávám ionťák, polevám se vodou a tryskem odbíhám dál po trati. Trošku mi bylo líto, že jsem se nemohl zdržet a trochu pojíst, ale jak jsem to říkal paní na občerstvovačce, není čas, běžím závod. Ondra stále dýchá někde za mnou, takže uvolňuji nohy a nasazuji opět raketové tempo, protože míříme do parku, odkud vede poměrně dlouho trasa z kopce. Parkem běžím opravdu svižně, až si v jednu chvíli říkám, že bych měl zpomalit, aby mě plíce dohnaly, ale nakonec jsem si to rozmyslel 😀 .

Někde v půlce parku nás čeká další větší stěna, kterou máme zdolat, a jelikož je zde přede mnou moc lidí, trošku nevhodně se tlačím dopředu se slovy, že se moc omlouvám, ale že běžím na čas. Naštěstí všichni závodníci mě bez řečí pustí a já během sekundy stěnu zdolávám. Tímto bych všem, kteří mě zde pustili, chtěl poděkovat za solidárnost 🙂  

Běžím dál, kde míjím jakousi vyhlídku, kde vždy byla nějaká síť, ale tentokrát tu není nic, tak si říkám, že mě toho asi čeká víc někde na trati a bez delšího přemýšlení dobíhám ke slanění. Zde opět chvilinku čekám, protože z bezpečnostního hlediska bych závodníkovi pode mnou mohl způsobit nějaké zranění nebo minimálně stres z toho, kdo se za ním řítí. Jakmile je dole, blesku rychle chytám lano a na pár zátahů a seskoků jsem dole. Odtamtud opět makám, co mi síly stačí na další překážku, která stojí u zámku. Opět přelézací stěna. Pár vteřin a mám ji zase za sebou a poté se vydávám na novou část tratě Heores race.

Ta mě svádí dolů do zadní části zámku, kde je další nová, ale triviální překážka, a tou je ručkování po zídce. Jako kluk jsem tohle dělal pořád, takže taková nostalgie a spíše zábava. Kdyby se tady nesměly používat nohy, pak by ta překážka nabrala úplně nový rozměr, ale tak tomu bohužel nebylo. Navíc až zde jsem si uvědomil, že jsem si nesundal snubák. Uvědomil jsem si to až v tu chvíli, kdy mi na prstech začalo něco překážet. S odřeným snubákem se vydávám dál a modlím se, aby nepřišlo něco, kde bych toho mohl litovat. Naštěstí zbytek trasy už v podstatě znám, protože je to víceméně trasa pozpátku z předešlých ročníků.

Nicméně po seběhnutí od zámku dolů do parku na mě čekají dvě nejobávanější překážky, a překážky skoro by se dalo říct o štěstí, hod noži na terč a hod pneumatikou na kůl. U obou překážek si věřím, ale po netrefení 3x nožů se mi víra poměrně rychle vytrácí. Čeká mě tedy prvních 10 angličáků, naštěstí síly je hodně, takže během minutky hotovo. Běžím tedy na další překážku na hod pneumatikou, kde mi sice pneumatika zasáhne cíl, ale vyskočí z toho kůlu, což mi není uznáno, takže musím ulehnout mezi další jedince dělající burpeesáčky. U posledních tří už se celkem potím, ale zase jich je jen 10, takže dobrý. Ondra měl naopak větší štěstí a hod noži zvládl. U kůlů si ale taky zacvičil burpeesáčky 😀

Následná trasa vede přes silnici do rybníka a poté nahoru cikcakově směrem vzhůru, kde už to znám. Jsem překvapen, když zjistím, že mě nožičky krásně nesou vzhůru a že mi to běží. Celkem svižně se tedy dostanu na vrchol až k přelezení 3 velkých stěn, kde mimo jiných potkávám Petra Švadláka. Po stěnách mě čeká další překážka, která je o štěstí a tou je střelba ze vzduchovky na cíl. Z předchozích překážek, které mi nevyšly, se celkem bojím, ale opět si vzpomenu na Predátor race Eduard, kde jsem zadržel při střelbě dech a trefil se. Snažím se tedy o to samé a moc si přeju, aby to vyšlo, a jakmile slyším ozvěnu aneb odraz od terče, je mi jasné, že se mi to povedlo a že jsem uspěl. Zase trochu povzbuzen utíkám dál na poslední část tratě.

Během cesty mi jsou ještě svázány ruce, ale to mi v běhu nijak nepřekáží. Následují překážky nošení klády do kopce a zpět a poté neoblíbený a dlouhý průchod říční stokou v černočerné tmě. Tuto pasáž úplně nemusím, protože musím být hloupě přikrčen, abych si neurazil hlavu, a navíc mě z toho pak vždy bolí záda.

Po nějaké chvilce se konečně dostávám na ostrůvek, ze kterého je mi jasné, že do cíle to není daleko. Mezitím už jen překonám pár triviálních překážek jako přelezení mostu, vybouchání pneumatik a šplhu a už už se blížím k aréně. Tady mě čeká naopak má oblíbená část ve vodě, kde podlézáme sít a následně dvě roury. Voda je vskutku osvěžující a fakt si jí užíváme. No ale co, je to tu, poslední dvě překážky na paloučku před cílovou branou – rybí schůdky a dvě stěny. Rybí schůdky stačí vyskákat jen o 3 stupínky výš, takže rychle splněno. Další překážka je určitě složitější a každý, kdo jí absolvoval v minulých ročnících, ví, jak nás dokáže potrápit. V minulosti to byla velmi obávaná překážka a moc závodníků se nenašlo, kteří ji pokořili.

Pouštím se tedy do ní, vylézám si co nejvíce nahoru pro případ, že by mi ujely ruce nebo nohy a pomalu se soukám v opření vpřed. Jde to velmi pomalu a později si uvědomím, že nastavený hendikep není vůbec adekvátní v rámci nesplnění, pouze ,,kratší“ běžecký úsek. Na tohle ale nemyslím, protože my máme zafixováno, že musíme vždy překážky zvládnout a nějaká úleva nebo hendikep není řešení. Po chvilce snažení se se dosoukávám na konec a už mi nic nebrání sprintovat do cíle. Do cíle přibíhám s časem okolo hodiny a 25 minut a i přes věčné čekání ve frontách a na překážkách jsem s časem poměrně spokojen. Vím, že jinak by to určitě bylo pod 20, ale to si říkám, že nám na vítězství mezi dvojicemi stačí, obzvláště když zjistím, že jsem celkově top 5. Za malou chvilku za mnou dobíhá Ondra, takže paráda, taky top 10. O našem vítězství jsme téměř přesvědčeni, takže uděláme pár fotek v cíli a jedeme se k babče převléct a umýt před vyhlášením.

Pozitiva

  • Krásná členitá i běžecká trasa
  • Pestrá občerstvovačka
  • Výborné značení
  • Výborné zázemí závodu, včetně registrací i stánků
  • Oproti jiným závodům pořadatelé nešetří na cenách pro vítěze

Negativa

  • Mrzí nás, že tentokrát nebylo občerstvení u Adámka a Ellinky…
  • Sice jsme to dnes nepotřebovali, ale jestli jsme správně zaregistrovali, byla jen jedna občerstvovačka?
  • Zavedení ELITNÍ kategorie, která se ještě připlácela navíc, ale ve výsledku ta kategorie neměla vůbec žádný smysl, protože se nakonec nevyhlašovala zvlášť. Pro pořadatele: tato kategorie vznikla proto, aby elitáci měli svou kategorii, ve které jsou vyhlašováni, a ostatní závodníci měli svou, aby i obyčejný závodník měl možnost vyhrát a být oceněn. Podle toho jsou pro tyto závodníky nastavena pravidla i obtížnost překážek…
  • Naprosto NEPOCHOPITELNÉ zvolení kategorie absolutní vítěz. Zase z logického hlediska, když jsem nejrychlejší v závodě, tak je snad jasné, že vyhraju i tuto kategorii, ne? Tuto kategorii má smysl vyhlašovat, pokud se během toho dne běží ještě druhý závod, kde lze s pořadím závodníků zamíchat. Naopak, když se běží jeden, postrádá tato kategorie smysl, ledaže by pořadatelé chtěli ocenit dotyčnou osobu hned 2x??? Proč? (PS.opravdu nechápeme)
  • NAPROSTO NEPŘÍPUSTNÉ PORUŠENÍ PRAVIDEL JAK ZE STRANY POŘADATELŮ, TAK ZÁVODNÍKŮ. Začněme u pořadatelů. Ve vašich pravidlech závodu máte jasně uvedeno, že „pokud se člověk registruje jako jednotlivec, nebo jako tým, není možné, aby byl vyhlášen v jiných kategoriích“. Jak je tedy možné, že Váš vítěz/vítězka i vítězové stojí na všech možných vyhlášených pozicích?? Jednotlivec, absolutní vítěz, tým i kategorie? Tohle s prominutím trkne opravdu každého a nemůžete se divit, že se závodníci ptají a lámou si hlavu nad tím, jak je to možné? Ani my to nechápeme. Dále uvádíte, že registrace do závodu je možná během dne konání závodu, ale končí v momentě, kdy odstartuje první vlna, tak jak je opět možné, že proběhly NOVÉ registrace PO startu (možná i během) závodu? Tohle je též naprosto nepřípustné, jako že si řeknu, tady mám šanci vyhrát, tak se sem zaregistruji ještě jednou navíc? Opět nechápeme, navíc silně pochybujeme, že si závodníci tyto změny doopravdy platí, ale zase nechceme křivdit. Jde nám o to, že ze strany pořadatelů bylo řečeno, že tito závodníci běží znovu, PROTOŽE měli nesrovnalosti v první etapě závodu a že by je museli buďto penalizovat, nebo diskvalifikovat. Upřímně tohle nám je úplně jedno, protože i s těmi časy, co měli, by jim to stačilo na první 3 místa, neboť my bychom je neohrozili, protože jsme byli registrováni v týmu. Ještě víc zarážející je ale to, že nejen že tito závodníci mají možnost běžet znovu a znovu se umístit v DALŠÍ kategorii, ale při vyhlášení jsou vyhlášeni s těmi časy, které původně ani NEMĚLY platit? Takže tyhle lži obalamutily celé závodnické pole včetně nás, ale se zpětným pohledem na věc vidíme, kde je pravda. Pokud tedy tito závodníci MUSELI běžet znovu, OK, ale neměli být vyhlášeni v kategorii jednotlivci a už vůbec ne s těmi původními časy. Je jedno, jestli jsme byli za nimi a byli tak třetí, pointou je, že neměli být vyhlašováni jako jednotlivci. Takže sliby, které pořadatelé dali a uvedli, proč musí běžet znovu, vlastně byly plané řeči a ve výsledku vlastně neměly žádnou váhu ani hodnotu, prostě tito závodníci shrábli všechny ceny ve VŠECH kategoriích a šmitec. Upřímně je nám velmi líto obyčejných závodníků a i týmů, kteří byli takto zřejmě neprávem odsunuti z medailových pozic. K čemu jsou tedy pravidla?
  • Teď k závodníkům. Opět nám hlava nebere, jak si může na stupně vítězů stoupnout někdo, kdo se veřejně přizná k tomu, že běžel jinou (kratší) trasu, nebo plnil jinak překážky? Viz přiložený report, snad si dotyční závodníci vzpomenou, proč vlastně startují mezi elitou…..? Přeci jenom vyhrát chce každý, to je jasné, ale za jakou cenu? Radši budu navždy 4., než abych stál na stupni vítězů touto cestou. Navíc opět potvrzují, že PO SKONČENÍ závodu se opět (zcela proti pravidlům) registrují, aby mohli běžet další kategorii? Tak hernajs, kde to jsme? A též potvrdí, že ŽÁDNÁ AVIZOVANÁ PENALIZACE SE NEKONÁ, a tak jsou normálně hodnoceni v jednotlivcích i s časy na JINÉ, kratší trase s JINÝMI překážkami. Copak takhle se vyhrává?
  • No, nechci to svými emocemi moc přeplňovat, už tak je to dlouhé až až, ale velmi nás mrzí, jak se tenhle závod vyvrbil a jakým zklamáním pro nás skončil. Heroes race jsme měli vždycky rádi a byli to právě bratrijaksepatri , kdo se z velké části zasloužili o jeho propagaci, o to víc nás ale mrzí, co se zde děje. Zcela jasné porušování pravidel, bratříčkování a zvýhodňování známých tváří nelze akceptovat. Budeme velice rádi, pokud se k tomu soukromě nebo veřejně pořadatelé vyjádří.

Nechceme tu zbytečně ,,hejtovat“, ale poukázat na nesrovnalosti, které se během závodu, ale i po, vyvrbily. Spíš podat konstruktivní kritiku (tentokrát pro pořadatele, aby si vzali ponaučení pro příště), aby se Heroes race mohl posunout zase o laťku výše.

Nakonec, ať tento report nezakončuji smutný, moc děkujeme rodině MALINKOVIČŮ za ubytování, péči a vše ostatní, je to tu vždy paráda a vůbec nevadí, že je to přes celou republiku, my za Vámi jezdíme rádi 🙂 .

Vaši bratřijaksepatří

Sledujte nás na sociálních sítích! 🙂

Komentáře