Swimrun Orlík 2020

17. 06 2020

Ahoj sportovci, tak jsme KONEČNĚ ZPĚT!

Sportovní cesta za překonáváním našich limitů po COVID19 pokračuje! Opět se noříme do závodní euforie a mezi náš první testující závod jsme se rozhodli, zcela neplánovaně a kvůli velmi dlouhé čekací lhůtě na jiné závody, zařadit Swimrun Orlík. Čili závod, ve kterém půjde nejen o běh, ale nově navíc i o plavání, což je mimo jiné naše druhá nejoblíbenější volnočasová činnost. Takže vzhůru do boje a na Orlík.

Swimrun se pro nás stal srdeční záležitostí už od minulého roku, kdy jsme jej poprvé zkusili na Slapech a kde jsme mimo jiné hned vybojovali bednu. Přesně proto jsme ho hned zařadili do naší specializace vedle OCR běhů. Oproti triatlonu, kde jsme dost zaostávali na kole, je tohle pro nás nejslibnější kombinace, takže když jsme věděli, že se závod po koronaviru bude konat a my měli v kalendáři volno, nebylo co řešit. Navíc na tento rok jsme se původně hodlali zúčastnit celé Swimrun tour série.

Na závod jsme se výjimečně vydávali každý zvlášť, ale po 9. hodině jsme se oba sešli v centru dění. Já jsem mezitím vyzvedl registrace, kde jsme obdrželi dvě mapy, dva dresy, píšťalky, plavecké čepice a sponzorské suplementy. Příjemnou atmosféru tvořil moderátor, který veškeré informace hlásil opakovaně během celé doby, než měl samotný závod odstartovat. Za to určitě dáváme plusové body, protože ikdyž dorazí závodník později, vše se hned dozví. Navíc zvuk byl perfektně slyšet, takže super. V centru též byly stánky s neopreny, závodním oblečením a doplňky a lehkým občerstvením. Přesto, že se jednalo o zázemí v kempu, organizace byla na jedničku.

Závod byl rozdělen do dvou typů závodů, krátký a dlouhý, a samozřejmě je jasné, že my jsme se hlásili na ten delší, který měl být v poměru cca 3,5km plavání a cca 18,5km běhu. Výsledné hodnoty byly trochu odlišné, ale to nevadí, protože je jasné, že tracking probíhal přímou čarou na mapě, což je logické, že závodník nepoplave. Na závod jsme se velmi těšili, protože počasí nám přálo, sluníčko svítilo, takže dnes to bude tzn. spojené příjemné s užitečným ( příjemné osvěžení ve vodě a příjemný trailový běh po okolí Orlíku). Máme necelých 15 minut do startu, tak se jdeme alespoň podívat k břehu, odkud nás bude čekat první plavecký úsek. Plavecké úseky jsou poměrně krátké, podle mapy nejdelší úsek tvoří 550m plavání, kdežto běžecké úseky jsou v rozsahu 1-3,5km. Pro vysvětlení na swimrunu je vlastně nejlepší to, že pořád zaměstnáváte hlavu střídáním činností a okolí (plavání x běh x plavání a atd.), tzn.že délka trati v tomto ohledu pro nás nehraje roli. Na rozdíl od ultrarunů, které jsme absolvovali, tady jsme v neustálém soustředění se na výkon, nežli na hlavu, která jak mohou mnozí závodníci potvrdit, hraje ve výkonu velkou roli!

Čas kvapí a je čas se vrátit do arény, odkud brzy odstartujeme. Vracíme se tedy ke startu, kde dokončujeme základní rozcvičení a zahřátí. Nasadíme super sexy zelené plavecké čepice, packy a jsme ready. Už jen odpočítávání a závod bude zahájen. A je to tady, hrstka závodníků utvoří hlouček kolem startovní pásky a jde se na odpočet. 10,9,8,7…. Aaaa start!

Na rozdíl od jiných závodů, tady je start poměrně klidný, a tak nám nedělá problém svižnějším krokem se dostat do čela. Beztak víme, že lámat se to začne až ve vodě. Dobíháme tedy ke břehu, přehazujeme režim plavání na hodinkách a skáčeme do krásně vlažné vody. Začínáme plavat rukama a kopat nohama tak, aby to vypadalo, že plaveme kraul. Dost by nám zajímalo, jak to asi vypadá ze břehu, ale teď nemáme čas se tím zabývat. Z první pozice si razíme cestu na břeh a přesně v ten moment si uvědomujeme, jak obrovský rozdíl tvoří neoprenové oblečení. I přes naše poměrně svižné plavecké tempo nás začíná předplavávat jeden závodník za druhým. Nestíháme se divit, když přes naše maximum stojíme na břehu téměř za polovinou závodníků. Lehce demotivování a se ztuhlými stehny se vydáváme na první běžecký úsek. Úsek je velmi krátký a než se nadějeme, skáčeme opět do vody. Tady už je úsek o něco delší a my se začínáme rozplavávat. Sice těm s neopreny nestačíme, ale stále jsme v závěsu. Úsek měří cca 400m a po jeho absolvování se vydáváme na delší běžecký úsek.

Jde nám to ztěžka a nohy ještě nejsou tak povolné, jak bychom si představovali, navíc závodníci před námi nám utíkají. Nyní nás čeká zhruba 3km úsek, který vede dobrý 1km jen do kopce. Naštěstí je to hned takhle na začátku, takže oba máme síly na to ho svižně vyběhnout. Jakmile jsme na vrcholu, trasa se stáčí po mýtině směrem dolů ke břehu, tudíž je jasné, že na jako konci nás bude čekat zase plavání. Úsek dolů je dlouhý a přesto, že běžíme tempem 3:03 na 1km, žádný závodník v dohledu. Takhle jsme sice zvyklí běhat téměř pokaždé, ale přeci jen nějaký kontakt s někým před námi by se hodil. Nezbývá nám než šlapat dál a doufat, že brzy někoho doběhneme. Doběhneme na cíp běžeckého úseku, kde nás čeká první delší plavecký úsek (podle našich hodinek měl cca 700m). Plaveme směrem k Žíkovu a cestu nám znepříjemňuje vlnobití od projíždějících plavidel a též protivítr. To vše jsou ale podmínky, se kterými závodník musí počítat, takže si nestěžujeme a plaveme, co to jde.

Jen co doplaveme, čeká nás další stoupáček až na vrchol Žíkova, který měří 441m a odkud po vrchní trailové cestě běžíme až k asfaltové silnici k první občerstvovací stanici. Přitom vysoká tráva na poli žhne slunkem a pražící slunko nám bere energii. Díky bohu, že na první občerstvovačce je studená voda. I přes kruté vedro si však stojíme celkem slibně a naše tempo se stupňuje. Začínáme dobíhat první závodníky před námi. Holt víme, že rozběhy nám trochu trvají. Od občerstvovací stanice běžíme další cca 2km až na cíp hradiště Voltýřov, odkud přeplaváváme cca 150m na Ouhoří.

Odtud nás po plavání čeká opět delší běžecký úsek, který se už ale dá běžet celkem svižně a lze si tak krájet čas. Naše tempo už je celkem ustálené a my se dostáváme do stádia hry na babu. Nasazujeme tempo s cílem dohnat ty zbývající před námi. Míjíme přitom druhý checkpoint a občerstvovačku.

Poté nás čeká opět plavání, které je sice kratší, za to ale v horších plaveckých podmínkách. Zde je voda pěkně kalná, ne-li plná sinic. I s brýlemi bylo špatně vidět, a proto jsme chtěli rychle být na souši a rychle běžet dál. Největší výhodou byla pouze osvěžující teplota vody, která nás vždy nakopla před dalším úsekem. Následující běžecký úsek jsme již začali trochu rozpoznávat, protože podle mapy tohle byl úsek, kde se brzy začne lámat kratší a delší trat. Přibližovali jsme se ke Ždákovskému mostu. Most byl impozantní, ale projíždějící plavidla dělající pekelné vlny už nebyly tak příjemné. Vlna sem, vlna tam, plavci to dá sakra zabrat. Obzvláště těm, co nemají neopreny, jako třeba my 😀 .

Nemá cenu si dokola stěžovat na neopren, naší výhodu pak ale byl běh, kde jsme ztrátu z plavání rychle dobíhali. Problém byl, čím delší plavecký úsek, tím větší běžecká ztráta. Navíc za námi bylo už cca 10km, takže první krizička z hladu a únavy se začala projevovat (nic vážného ještě).

Most jsme tedy měli za sebou a nyní jsme byli na křižovatce na již zmíněné rozdělovačce krátké a dlouhé tratě. My zahýbáme doleva a vyrážíme na cca 4,2km dlouhý běžecký okruh. Konečně po dlouhé době máme možnost nahodit nějaké tempo a rozeběhnout se, takže toho pochopitelně využíváme a svištíme lesem až k další občerstvovací stanici. Mezitím konečně dobíháme přední závodníky. Jak se později dozvíme, dostáváme se na druhou pozici. Na této stanici nás však strhne soutěživost a euforie z blížícího se konce, takže občerstvovačku nerozvážně proběhneme, což se za pár kilometrů ukáže jako obrovská chyba. Samozřejmě hned po několika minutách předbíháme další a další závodníky a v hlavě nám začíná šrotovat, že cíl se blíží a závodníkům dochází síly. To je přesně ten moment, kdy my bychom se měli rozjet, protože tohle je přesně ta vzdálenost, kdy  my se teprve na rozdíl od ostatních dostáváme do varu. Studená sprcha však přichází hned v zápětí, kdy se vrháme na 800m plaveckou část k zámku Orlík, kdy nás skoro všichni závodníci, které jsme teď předběhli, zase předplavou. ,,Blbé neopreny‘‘, šrotuje nám v hlavě. Lehce naštvaní rychle vybíháme z vody a snažíme se je doběhnout, když v tu chvíli to přijde – zlom celého závodu – křeč do obou stehen. Takovou bolest a křeč jsem snad v životě nezažil. Snažím se i nadále pokračovat v běhu a takzvaně to rozběhat, ale nohy tuhnou a pocitově začíná být hůř a hůř.

Probíháme kolem zámku Orlík, kdy můj běh připomíná postřeleného jelena a tempo začíná klesat. Bohužel musíme zpomalit a v jednu chvíli úplně zastavit, protože jsem nebyl schopný pokračovat. Lehl jsem si na zem a zkoušel se nechat protáhnout od Ondry, ale ani to nepomáhalo. Opět jsem se tedy postavil na nohy a pokračoval alespoň chůzí. Mezitím nás míjí další závodníci. Ve mně to vře. Po fyzické stránce jsem se cítil dobře, do teď jsem nás vlastně vedl, ale bylo mi jasné, že jsem podcenil poslední občerstvovačku, kdy jsem do sebe hodil pouze rychlé cukry, nikoliv sušenku a jiné potraviny, které by mě zachránily. Ted už však není čas se tím zabývat a litovat, teď jediné, na co myslím, je, abych se co nejrychleji dostal do cíle.

Vbíháme do předposledního plaveckého úseku, který měří zhruba 200m, ale s mými křečemi je to boj o holý život. Plavat bez nohou je celkem náročné, takže mám co dělat se dostat na druhou stranu břehu. Na druhém konci pak s vypětím sil vylézám a začínám se strachovat, jak doplavu ten poslední úsek. Dokonce jsem se musel uchýlit k tomu, abych Ondrovi řekl, ať je blíž u mě, kdybych se nedejbože opravdu potopil. Poslední úsek dávám opravdu z posledních sil a díky bohu už se dostáváme na lesní cestu, po které jsme přibíhali ze startu. Vím, že cíl už je jen 550 metrů daleko. Sbírám poslední síly a šlapu do závěrečného kopečku. Táhnu se jak smrad, ale bohužel to kvůli nohám rychleji nejde. Kéž bych mohl stehna vyměnit a šlapat dál, protože po fyzické stránce jsem se cítil dobře, ale to bohužel nejde. Jakmile jsme na vrcholu, dostáváme si na asfaltovou silnici, ze které už víme, že je před námi necelá 100m rovinka do cíle. Sáhnu tedy do absolutně posledních rezerv a rozbíháme se, abychom do cíle doběhli alespoň se ctí. Vidíme nafouknutý ovál a konečně i cíl. Probíháme a pro mě dnešní utrpení končí. Končím za cílovou rovinkou v křečích na zemi, Ondra si jde střihnout rozhovor s moderátorem a ještě se občerstvit. Já si zatím v hlavě přehrávám, kde jsem udělal chybu, že jsem dopadl takhle. A to že už mám za sebou větší extrémy a náročnější závody!! Chvilku si poležím, ale nakonec se taky zvednu, protože mě přeci jen ta občerstvovací stanice také láká. Nějakou chvilku strávím zde a baštím vše, co mi přijde pod ruku, protože i cukrový deficit se dostavil. Poté už nás čeká jen lehčí oběd, který jsme měli v ceně při koupi startovného a pak z ničeho nic a s překvapením vyhlášení, kde jsme se dozvěděli, že jsme uhájili alespoň 3. místo, což s výkonem za poslední 3km bylo pro mě osobním vítězstvím.

I přes osobní selhání se mi/nám závod velice líbil a samozřejmě v něm budeme pokračovat, protože na začátku roku jsme měli v plánu jít celou sérii, takže teď uvidíme, jak se nám to teď vejde do programu, a které závody nám zůstanou. Každopádně už teď se těšíme na příště a já obzvláště, abych si napravil dnešní reputaci, ale zase chybami se člověk učí 🙂

Celkové hodnocení:

Pozitiva:

  • I přes menší počet účastníků úžasná atmosféra a celkově podmínky pro závodníky byly na top úrovni. Je skvělé vědět, že i při malém počtu organizátor zachází s účastníky jako s hvězdami.
  • Úžasné a pestré občerstvovačky včetně pozávodního servisu v podobě free oběda
  • Bezproblémové značení s výjimkou při odbočení ze sbíhání dolů ze svahů, kdy fáborky byly až ve svahu (příště bych ji dal i před odbočením, nebo šipku na zem, protože závodníci, kteří spěchají, to lehce přehlédnou)
  • Vodní zajištění a personál na vodě
  • Zázemí závodu včetně adekvátních cen jak za startovné, tak za občerstvení
  • Možnost zapůjčení vybavení jako čepice, píšťalky, neopreny a atd…

Negativa:

  • Určitě musíme zmínit OPĚT ty ,,malé‘‘ dresy. Příště prosíme o malinko větší, anebo my jsme možná špekouni? 😀
  • Vzhledem k tak skvěle uspořádanému závodu je možná škoda, že není o tomto závodě tolik slyšet, protože tohle si myslíme, že by bavilo hodně lidí. Tudíž větší propagace by neuškodila, jinak milerádi pomůžeme a v propagaci přispějeme 🙂

 

No, i přes top 3. umístění spokojenost po prvním závodě po karanténě není úplně valná, ale však my se ještě rozjedeme. A co vy, už taky závodíte, nebo stále čekáte na svoji první šanci?

Dejte nám vědět 🙂

Vaši Bratřijaksepatří

 

 

Sledujte nás na sociálních sítích! 🙂

Komentáře