Kilpi Heroes race 2024

Ahoj sportovní příznivci,

bratřijaksepatří Vás zdraví, tentokrát opět z naší oblíbené lokality – Hradce nad Moravicí alias ze zázemí a ze samotného srdce závodu Heroes race.

Závod, který má už více než 9 letou tradici a který navštěvují již stovky, ne-li tisíce závodníků. Je to již poosmé, co se závodu účastníme, vlastně téměř od jeho počátku, takže je krásné sledovat, jak jde závod neustále kupředu. Tentokrát snad poprvé pořadatelé určili pouze jednu závodní trať a běžel se pouze jeden 10km závod. Samozřejmě pouhých 10km to nebylo, ale tak to už každý ostřílený OCR závodník zná 😀 (přesná vzdálenost se pohybovala mezi 12-13km).

Do místa dění přijíždíme v pátek k večeru a ještě než se setmí, stihneme s Ondrou projít trať a podívat se, jak jsou překážky po naší oblíbené louce rozmístěny. Po nějaké chvilce docházíme k názoru, že tentokrát bude louka opravdová sprint zóna, neboť se na louce vyskytují jen překážky, které elitní OCR závodník bez problémů zvládne. Naopak ty eliminační jsou umístěny ke konci závodu. Na louce nám také přibyla jedna nová balanční překážka, která sice působí jednoduše, ale nakonec zatopí nejednomu závodníkovi.

Po rychlé prohlídce louky a nafocení zbytku festivalky se ubíráme k autu, kde si připravíme spaní a jdeme na kutě, neboť jsme celkem unavení po té neustálé práci v naší OCR Aréně 🙂

Druhý den ráno se díky vedru budíme už kolem 7 hodiny, ale ještě nějakou tu chvilku poléháváme. Poté dáme snídani a vyrážíme pro startovní balíček s čipem. Po převzetí si ještě jednou za světla projdeme arénu a vše, co je v dochozí vzdálenosti, než se jdeme převléknout do dresů a připravit na závod.

Náš start je naplánován na 10:00, takže půl hoďky před se jdeme rozběhat a hlavně namočit do přilehlého potůčku, neboť je vedro na umření. Dneska jakákoliv voda bude za odměnu. No, než se nadějeme, 10 hodina je za rohem a přesně za 2 minuty nás čeká start, takže se rychle ubíráme ke startovce, kde rychle nasazujeme armádní batohy.

Již při nasazení nám je jasné, že to váží víc, než školní batoh žáka, ale i tak nám to nevadí, neboť zrovna těžká břemena pro nás s naší hmotností nejsou problém. Co ale nevidíme, když se zařadíme za další běžce, je to, že jeden nejmenovaný závodník si (doufáme, že neúmyslně) vzal očividně dámský batoh. To, že je rozměrově menší a očividně i hmotnostně mu nepřišlo divné? Jelikož ale nezbývá příliš času a my stojíme tentokrát v druhé řadě, na to rychle přestáváme myslet a naopak se snažíme dostat blíže první řadě a čelu závodu. Bohužel než se stihneme prodrat dopředu, závod je odstartován!

A tak jako vždy nás jako první překážka čekají američtí fotbalisté Steelers, kteří oproti loňskému ročníku značně zesílili. Naštěstí díky tomu, že jsme nebyli mezi prvními, se tentokrát prodíráme fotbalisty celkem snadno a hned po jejich mihnutí se dereme dopředu. Je vidět, že s břemeny se nikdo moc dopředu nedere a start je trochu pozvolný. Tempo až překvapivě pomalé, proto za to trošku vezmu a deru se spolu s dalším závodníkem do čela. Musím ještě vyzdvihnout, že nám organizátoři posekali celý běžecký okruh, takže se běželo krásně a ,,lehce‘‘. No a než se nadějeme, blížíme se ke konci běžeckého okruhu s břemenem. Batoh zahazujeme v místě, kde jsme si jej prvně vzali, a pokračujeme do oné sprint zóny na louce.

Běžíme kolem Belaria hotelu přes most, kde nás opět čekají hasiči, kteří nás osvěží proudem vody pod ostnáčem, který je opět celkem dlouhý. Ale zase na druhou stranu, díky bohu za vodu!

Z pod ostnáče vylézám cca druhý, což mi běžecky celkem vyhovuje a snažím se držet Petra Dornáka, který stanovuje tempo závodu. Následuje přelezení natažené sítě mezi stromy a poté ona zmíněná první nová balanční překážka. Jsou to položené kmeny stromů, které se mají přejít z jedné strany na druhou. Potíž je ale v tom, že se klády protáčí a překážka je opravdu zrádná. Nicméně já jí zvládám ve stoickém klidu. Ze stoického klidu mě však OPĚT vyvede závodník Petr Kopřiva, který stejně jako minulý rok podvádí!!!! Hned v půlce překážky spadnul a úplně bez problémů pokračuje dál. A to na něj dobrovolnice řve, stejně tak lidi u překážky a i my závodníci. Dobíhám ho a zpoza zad mu velmi hlasitě opakuji, že když nedá překážku, že musí udělat hendikep, přičemž tedy u následující překážky hendikep začne dělat, ale jako nechápu, proč to nejde hned?????? A to mu ještě neodpustím tu verzi angličáků, které dělá, protože i to můj dvouletý syn umí udělat kvalitnější a preciznější angličáky, než tady mistr. To s angličákem nemá ani nemělo, co dělat. Divím se dobrovolníkům, že ho to takto vůbec nechají dělat, v našem případě okamžitá diskvalifikace, ale co, my organizátoři nejsme.

Zdolám tedy lehce rozčílen další překážku a běžím na druhém místě za Petrem směrem k obřímu wievru. Ten vzhledem ke své velikosti nějaký čas zabere, ale na druhou stranu nic náročného. Poté následuje vstup do vody a změna trasy, na kterou jsme roky byli zvyklí. Ale pořád je tu voda, takže jsem spokojen. Ve vodě nás čeká vysoká přelézací stěna, která nás v závodě potká ještě několikrát. Po zdolání pokračujeme řekou dále až k mostu, kde nás čekají flying totemy a vylezení po nich cca 2m. To též bez problémů zvládám a hned pokračuji na šplh, který je hned při výlezu z vody nahoře na mostě. Tam akorát dokončuje Petr, takže se rychle snažím překážku zvládnout a pokračovat v závěsu za ním.

Následuje druhá část sprint zóny alias pokračování sprintu po louce na druhé straně a tempo je opět šílené ( ke 3minutám na kilometr). Následují bradla, nějaké další přelezové překážky a vysoká prolézací stěna. Všechny překážky zvládnuty, ale v tom tempu, v jakém běžíme, nám to značně ubírá síly. Následují stěny, na kterých mi Petr celkem značně uteče, a kde mě naopak doženou další 2 závodnici, neboť stěny jsou sice lehká překážka, ale oporou o záda a sunutím se o pár centimetrů vpřed je dost namáhavé a pomalé. Petr to prosvištěl oporou o nohy a ruce, což nám ostatním závodníkům vůbec nešlo a strávili jsme zde dobré 2 minuty. Petr se nám tak trochu vzdaluje, ale stále jsme mu v závěsu. Po zdolání stěn následuje lezecká stěna a poté už se blížíme k mostu, kde se etapa sprint zóny pomalu blíží ke konci a naopak nastupuje stoupací část do kopce.

Poslední překážkou před kopcem je klasické vytažení pneumatik z řeky nahoru na most, ale to je brnkačka. Poté už zahajujeme já a další závodníci stoupání, kde se nám ještě přitíží po skocích snožmo na poslední překážce před kopcem. Laktát nám teče ušima a na všech je vidět, jak nám sluníčko dává zabrat. Já mám laktát i v uších, a tak v kopcích trošku polevuji a nechávám jít A.Veličku (místního matadora) dopředu. Následuje krátké, ale výživné stoupání, než se trať opět stočí po vrstevnici, kde se dá alespoň trochu opět dohnat čas a trochu se rozeběhnout. Jelikož mám nohy jak šutr, předbíhá mě Zuzka Šašková a ještě jeden závodník. Nicméně nemám v plánu to vypustit a zařadím se za ně a snažím se jich držet, co to jde. Společně tedy ve čtyřčlenné skupince dobíháme k nošení kýble s pískem, kde se naopak zase silově trochu posunu dopředu, ale jelikož nás následně čeká asi nejprudší stoupání v závodě, nikam extra se nehrnu a naopak nechávám Zuzku vést a táhnout do kopce, neboť kopce nejsou úplně moje silná stránka. Ba jsem rád, když mě někdo tzv.vytáhne silou vůle a ve vláčku nahoru, což přesně Zuzka udělala a za to jsem jí vděčný. Díky jejímu tempíčku jsem následující krpál celkem ve svižném tempu vyběhl a udržel si jejich odstup.

V půlce kopce nás ještě potkal dobrovolník, který nám svázal ruce k sobě a zbytek kopce jsme absolvovali spoutaní jako vězni. Opět štrádujeme roklinou směrem vzhůru a myslím si, že tak částečně všichni dobíráme síly, neboť tady se čas příliš nahnat nedá a naopak víme, že na samotném vrcholu nás čeká první občerstvovačka a zhruba půlka závodu.

Jak jsem řekl, po vyškrábání se až na vrchol, nás čeká občerstvovačka a na rozdíl od ostatních závodníků, já se zde na nějaké to lehké doplnění pitného režimu zastavím (a právě díky tomu mi závodníci trochu odbíhají, ale nedalo se jinak). Po doplnění sil se opět se vší vervou vracím do závodu a pokračuji směrem do parku, kde následuje krásná, ale rychlá běžecká pasáž. Opět se snažím dostat do tempa a hnát to, co to jde, protože vím, že nějakou dobu poběžíme z kopce, a tudíž ideální čas i příležitost nahnat nějaké minuty + doběhnout nějaké závodníky přede mnou.

Můj běh je přerušen opět podlézáním ostnáče, nějaké to šplhání po laně na vyhlídce, ale i tak se blížím opět k tempu 4 minuty na kilometr. Jakmile se dostanu k oné vyhlídce, vím, co mě dále čeká – šplh po řetězu s vyhnutím se 2 pneumatikám. Opakovaně trpím na řetězu, ale díky rychlosti mám to utrpení rychle za sebou. Poté sbíhám z kopce dolů k zámečku, kde mě opět čeká vysoká přelézací stěna.

Od ní už mě čeká trať podél hradby až dolů k silnici a parku, kde krom hodu oštěpem vím, že už se blížím k nejoblíbenější pasáži celého závodu, a to přeplavání rybníku. Mimochodem oštěp byl tentokrát hodně easy, neboť balík byl velkej jak stodola a ani vzdálenost nebyla příliš velká. Nechápu, jak to Ondra nemohl dát 😀 

V parku opět nabírám rychlost, ale než se naděju, stojím před rybníkem a jsem natěšen jak dítě v cukrárně. Do rybníku skáču s největší potěchou a celou plaveckou pasáž rybníkem si naprosto užívám. Skoro se mi ani nechtělo ven. Přitom doháním dalšího závodníka přede mnou, právě díky rychle absolvované pasáži ve vodě. Bohužel mám ruce celkem odpálené z plavání, a tudíž vyškrábání se za lano nahoru na vršek kopce mi dá zabrat a závodník se mi opět trochu vzdaluje.

Následuje běžecká pasáž po vrstevnici směrem vzhůru na opačný kopec od festivalky, odkud už ale trať velmi dobře známe a víme, že konec závodu se blíží. Cca 2km do cíle. Snažím se tedy ze sebe vymáčknout to poslední, co jde a nahodit co nejsvižnější tempo, neboť teď už to je jen z kopce a po rovině do cíle. Tempo mi rozhodí překážkové stanoviště, kde se hází pneumatikou na cíl. Zde jsem informovaný, že zatím nikdo přede mnou tuto překážku nedal, což je pro mne výzva. Beru tedy první pneu a s rozeběhem házím. Ta se sice zastaví na tyči, na kterou máme házet, ale bohužel nespadne dolů, což mi tedy jako platný pokus není uznán. Házím tedy ještě jednou, neboť máme 2 pokusy, a druhý hod přesně nalézá cíl a jsem tedy prvním, kdo tuto překážku zvládá (z těch 5 závodníků přede mnou). S radostí a motivací odbíhám dále po svahu po louce k dalšímu stanovišti.

Dole pod loukou nás čeká taková poslední velmi fyzicky náročná disciplína, což je neoblíbené nošení celkem těžké klády (jako v komandu) zpět nahoru na kopec. Zde se setkám se všemi čtyřmi závodníky a i na jejich obličejích je vidět, že jim to nechutná. A bodejť by ne, teplo je jak blázen, síla už je pryč a navíc cíl je za rohem, takže se ze sebe každý snaží vymáčknout to, co v nich zbylo. Naštěstí břemena nejsou naše úplně slabá stránka a vzhledem k naší konstituci a hmotnosti si s břemenem poradíme o něco hravěji a snadněji. I tak si ale do kopce zafuníme, ale naštěstí než zvedneme hlavy a začneme nad tím déle přemýšlet, už se nahoře otáčíme a sbíháme opět dolů. Teď už jde do tuhého, zbývá poslední běžecká část do festivalky. Podběhneme klasicky dlouhý tunel a potokem se brodíme až do místa, kde nám dobrovolník svěří do ruky minikuličku, kterou musíme odnést na další stanoviště a samozřejmě ji neztratit. To není nijak těžké, řekl bych, ale docela by mě zajímalo, jestli se našel vůbec někdo, kdo ji opravdu ztratil? 😀

Na dalším stanovišti, kde odevzdáváme kuličku se opět objevujeme pod zámkem (což je novinka v nové části tratě), odkud míříme parčíkem zpět. Cestu nám zpříjemní přehození tam a zpět 2 velkých pneu a chůdy. Na chůdách opět doháním pana P.Kopřivu, který opět překážku nezvládne a musí dělat hendikep. Ale řeknu Vám, i naše nejmenší děti v akademii nepodvádí a nedělají angličáky jako tady mistr. Absolutně nechápu, že mu dobrovolnice k tomu nic neřekla, i přestože jsem na to sám upozorňoval. Při vší úctě tento pán by měl být plnohodnotně diskvalifikován a vůbec nechápu, že s čistým svědomím převezme v cíli medaili. Opět trochu rozčarovaný tedy absolvuji chůdy (úspěšně) a hrnu se do posledního kopce nahoru na zámek.

Než však proběhnu zámeckou zahradou, rychle juknu na lidi kolem, neboť se zde zrovna koná svatba. Jojo, všem to slušelo, ale já pospíchám, takže rychle peláším po trati dál. A konečně již sbíhám na oblíbené místo, kde mě čeká kontejner a výlov medaile. Do kontejneru skáču po hlavě a během jednoho nádechu po zemi šmátrám po medaili. Tu nalézám, a tak mi nebrání nic v tom, abych přeběhl lávkový most a vydal se směr festival aréna. Podél trati chodí spousta fanoušků a všichni podporují, co to jde, takže právě díky nim se ještě opravdu víc vymačkávám a ženu tempo pod 4 minuty na kilák. Po chviličce běhu po asfaltce zahýbám za roh, odkud už na mě koukají pneumatiky a poslední překážky na trati. Začnu u bouchání pneumatik, kde na cca 4-5 švihů kladivem dostanu pneu z jedné strany na druhou. Celkem easy překážka, ale takhle na konci, co si budeme povídat, už té síly není tolik jako na začátku a i mě trochu potrápila.

Následuje poslední plavecká/koupací překážka a tou je podlezení sítě a proplavání 2 dlouhých rour. Opravdu, kdyby to šlo, tak v té vodě zůstanu snad celý den, ale bohužel čas kvapí a cíl je už skutečně jen pár metrů ode mne. Rychle tedy vylézám a běžím rovnou vstříc výběhové mega vlně. Tu díky své dynamice a výšce zvládám bez problémů a v cuku letu jsem nahoře. Později však vidím, kolik lidí tahle překážka pěkně potrápila. Po slezení mega vlny, už je přede mnou jen poslední a asi nejobávanější překážka, kterou je ručkovací kombo s několika visícími segmenty (nunchaky, žárovky a kruhy).

Zde vidím už angličákovat Zuzku a další závodníky a mě zajímá, jestli se k nim přidám, nebo ne 😀

Takže šup jeden kruh, druhý, třetí a atd, než se dostanu k žárovkám. Zde vím, že díky mokrým rukám to nebude žádná sranda, ale bez přemýšlení se do toho pouštím, zkrátka buď to dám, nebo ne, není čas plýtvat časem. Samozřejmě hned u prvního hmatu mi bylo jasné, že voda bude velmi vlivný faktor ve splnění této překážky a bohužel ani já se zde nejsem schopen udržet, a tudíž padám. Alespoň jednou si na celém závodě zaangličákuju, takže hned jdu vedle překážky a asi nejrychlejším způsobem naházím 20 angličáků s tepovkou 300. Po dokončení se rychle přesunu do cílové čáry, abych mohl umřít až v cíli, nikoliv předtím. Cílovou pásku tedy protínám s časem 1:30, což je nějakou tu minutku za vítězem Petrem Dornákem. I tak jsem ale velmi spokojen, neboť po překážkové stránce to určitě lepší být nemohlo, běžecky se to dalo ještě vytáhnout, ale laktátek a vedro udělaly své. Jakmile se trochu zotavím, běžím ještě zpět po trati povzbudit Ondru, který ale není daleko za mnou a narazím na něj u pneumatik. Zbytek trati absolvujeme spolu, a dokonce mám tu čest mu počítat angličáky u poslední překážky, kterou on taky nedal (asi se chtěl opičit, že jo) 😀 

V cíli si vyměníme dojmy a z Ondry vypadne, že měl tentokrát hooodně smůly během celého závodu (rozbité hodinky jiným závodníkem) a ještě spousty (4) absolvovaných hendikepů. To ale je bohužel součástí všech OCR závodů, takže tady prostě nebudeme brečet. Ve výsledku jsme oba spokojení, protože každý pád = nové a cenné zkušenosti.

A jaké je celkové hodnocení závodu? Tak pojďme na to!

Pozitiva

• Opět krásná a členitá trasa
• Ideálně rozmístěné překážky
• Super profilová a výšková trať (nahoru dolů, ale dobře běžecké)
• Jednoduché, ale těžké nové překážky
• Velmi pozitivně naladění dobrovolníci
• Bezchybné značení tratě
• Skvělé zázemí pro závodníky
• Hodně vodních disciplín

Negativa

• Na vzhledu medaile si osobně myslíme, že se dalo ještě zapracovat – ze všech ročníků Heroes race, byla tato medaile vzhledově asi nejslabší
• U překážkových stanovišť být MNOHEM více důraznější v poctivosti dělání hendikepů a i v informování o tom, co si závodník může a nemůže dovolit (dost často se pravidla měnila během závodu)
• Dosti strohá pravidla závodu

A to je z hodnocení za nás pro dnešek vše, musíme poděkovat za pozvání a možnost se opět účastnit a jsme rádi, že pořadatelé naslouchají závodníkům.

Takže děkujeme pořadatelům za závod, fanouškům a podporovatelům za fandění a zase za rok 🙂

Vaše Dvojčátka alias bratřijaksepatří