Trailová Závist 2017

12. 11 2017

Trailová Závist

         Je týden před Vánocemi a my stále ne a ne se dostat do toho vánočního klidu a odpočívat, a tak jsme se z nedočkavosti na další sezonu přihlásili na poslední chvíli ještě na, ano už opravdu poslední, poslední závod tohoto roku na Závist trail.

         Jednalo se o závod, který měl okolo 17km a jehož lokace poblíž zbraslavských kopců nás lákala ze všeho nejvíce. Jednak proto, že to bylo blízko a jednak, že ke kopcům máme z OCR velice blízko, takže když jsme zjistili, že to máme téměř za barákem, nic nám nebránilo tomu se zúčastnit.

         Na závod vyrážíme tradičně ve složení my a mamka, avšak s výjimkou, že pro tentokrát mamka běží také. Cestou jsme si vyslechli mnoho nářků a depresivním stavů, ale i tak jsme byli přesvědčeni, že to mamka hravě zvládne, koneckonců jsme ji byli na blízku, protože jsme to chtěli běžet s ní a celou dobu ji po trase podporovat. Přijíždíme tedy do Zvole, kde to mimo jiné dobře známe, zaparkujeme na odlehlé louce, kde je už halda aut a lidí, a vydáváme se směr hřiště FC Zvole, kde je výdej registrací a takové centrum závodu. Je poměrně zima a docela fouká, takže hlavní myšlenky směřují k tomu, v čem běžet abychom nepromrzli. My máme rozhodnuto hned, zato mamka začíná panicky vyšilovat. Ach ta začátečnická tréma. Dojdeme si tedy pro registrace, kde se setkáváme se jmény lidí, od kterých jsme registrace odkoupili, takže nakonec běžíme pod jmény Jan, Tomáš a Tereza 🙂 

         Dostaneme tedy startovní balíček, který obsahuje číslo, čip, energetický balíček a pytlíkový čaj. Připevníme si čísla společně na záda a nastává ta nejlepší část závodu, předstartovní horečka. Kosa je stále velká, ale my už odhazujeme oblečení a jdeme protáhnout plíce. Jak se tak rozběháváme, zjišťujeme, že běžecké objemy nahnané za poslední týdny se jeví jako dobrá předtucha na to si zaběhnout závod i závodně a ne jen rekreačně. Samozřejmě to v nás do poslední chvíle hlodá a váháme, zda běžet za sebe, anebo dělat psychickou podporu mamce. Nakonec se s mamkou domluvíme, že to poběžíme naplno, a že se pro ni na trat pak vrátíme. Kupodivu bez velkých řečí je to odsouhlaseno, a tak se opět a už tradičně stavíme do první vlny.

         Nastává chvilka rozpravy ohledně trasy a představení šampionů tohoto závodu a po chvilce je odstartováno.

         Velký chumel lidí téměř sprintersky vybíhá z koridoru a šine si to po úzké polní stezce na okraj Zvole, kterou později probíháme až do Jarovského údolí. Zde se držíme pořád v top 20 ale prvních 5 borců je úplně někde jinde (kondičně)a po chvilce nám mizí a už je až do konce závodu nevidíme. Údolím probíháme vesměs v závodním tempu jako na OCR závodech a vůbec nám nedochází, že to není sprinterský závod ale závod na 17km. Já ještě ke všemu v silničkách, protože jsem si trailovky z nějakého nepochopitelného důvodu zapomněl doma. Občas mi to uklouzne, ale i tak jsem to zvládl celkem dobře si myslím. Na konci údolí se naše cesty však oddělují. Ujímám se vedení a odbíhám pryč do přední skupinky. Poté se sejdu s Ondrou až v cíli, odkud se pak společně vracíme pro mamku. A odtud začíná moje stíhací jízda s 5-7 člennou skupinkou, se kterou se předbíhám téměř celý závod až do konce.

         Vybíháme z údolí opět do vesnice, ale jen na chvilku. Proběhneme vesnicí Zálepy a už se opět objevujeme v lese/parku. Odtud nás čeká dlouhý seběh parkem dolů až k silnici, kde se nám naskýtá šance v rychlosti proběhnout okolo zoo. I s touto kulturní vložkou se nám závod jevil jako perfektní a doposavad si závod náramně užíváme, tedy až na naši mamku, ta nás jisto jistě proklíná. Přichází první strmější kopec, kde už se moc běžet nedá a tak přecházím v chůzi spolu se svojí 7 člennou skupinkou. V kopcích nijak dobrý nejsem, a tak skupinku na konci uzavírám, ale jakmile se vyškrábu nahoru, opět se probíjím dopředu až na 3 pozici, kterou si držím opět několik kilometrů.

         Jsme na dně Zbraslavi a směřujeme Hradišti. Zde je na vrcholu malý altánek, který téměř bez povšimnutí míjíme. Přeci jen, jsme uprostřed závodu, není čas se rozptylovat okolím.  Dostáváme se k první smyčce, k místu, kde jsme už jednou běželi, a tudíž si vytvářím obraz, kde zhruba jsem a kolik kilometrů mi do cíle zbývá. Doposavad se mi běželo výborně, měl jsem tempo, celkem i dobrý čas, ale hlavu si začala uvědomovat, že přeci jen jsem už na trati přes hodinu. A samozřejmě, že se to neobešlo bez psychického boje, který se dá říct, že jsem asi nevyhrál. Přišel takový lehce prudší asfaltový kopeček a já jako bych se probudil a najednou šlo všechno do kelu. Vypadl jsem z tempa, skupinka mi utekla a ještě mi začala být zima. A vzhledem k tomu, že mě začalo dost lidí předbíhat, tak nějak jsem tušil, že konec je blízko. Seběhnu tedy další kopec kamennou strání dolu a čeká mě poslední výšlap na vrchol kopce, za kterým se skrývá cílová rovinka. Bohužel hlava stagnuje, a tak poslední výšlap skutečně vycházím. Bylo mi to trochu líto, protože jsem věděl, že síly ještě mám, ale když nefunguje hlava, je to pak těžké. Zdrceně se vyškrábu na vrchol a znovu se rozebíhám. Než se naděju, vybíhám z lesa na polní stezku, po které jsem vybíhal na startu. Je mi to jasné! Cíl je blízko.

         Snažím se sebrat veškeré síly, které ve mně zbyly, a utíkám na hřiště, kde poměrně utrápeně probíhám cílovou páskou. Celkově na 66. místě. Musím říct, že i přesto, jak jsem se svojí hlavou poslední kilometry bojoval, jsem si závod náramně užil. Klasicky se přesunu k občerstvení, kde je mnoho super potravin, které do sebe hned láduji, neboť i hlad se ozval. Sypu do sebe rozinky po kvantech, sušenky, banány, pomeranče, skoro to vypadá, jako bych se přišel jen najíst, a že jsem nejedl 5 dní 😀 . Po 10 minutách přibíhá i Ondra v celkem přijatelnějším stavu než já, rychle se občerství a opět se vracíme na trat pro mamku a přitom cestou povzbuzujeme ostatní dobíhající běžce.

         K našemu údivu na mamku narážíme jen pár kilometříků od cíle, což jsme vůbec nečekali. I přes veškeré argumenty a nadávky, jak byla trasa náročná, sbírá poslední síly a s naší pomocí a nahozeným tempem se přibližuje k cílové a závěrečné rovince. V neuvěřitelně skvělém čase (2:08:03) probíhá cílovou páskou. V čase, který se jí na začátku běhu zdál naprosto nereálný a ještě zdaleka před časem, který si před závodem stanovila (původní cíl byl do 2:30hod.). Byli jsme skutečně hrdí!! Navíc jsme si potvrdili, že půlmaraton, který ji čeká, přinese ještě lepší výsledky, a že to zvládne.

         Jelikož v cíli trávíme delší dobu a čekáme ještě na vyhlášení, vysíláme Ondru pro auto, abychom se mohli převléci a abychom nepromrzli. Po vyhlášení tomboly, kde jsme mimojiné nic nevyhráli, se vracíme celkem spokojeni domů.

         Celkové shrnutí závodu, závod byl po organizační stránce výborně zvládnutý, přinesl lidem to, pro co se rozhodli soutěžit/běžet, výborné občerstvení v cíli a super atmosféra. Určitě jsme zde nebyli naposled a to snad všichni tři 🙂 .

         Nyní se skutečně odebíráme na odpočinek a těšte se na nový seznam akcí, na které se příští rok chystáme. Bude to paráda. Teď přejeme příjemné a klidné prožití vánočních svátků, hodně zdraví a především hodně tréninku.

Vaše Dvojčátka

Komentáře