Tenerife – Berseker Xtreme race 2022

Hola hola amigos,

dneska trošku se španělským pozdravem, neboť dnes Vás zdravíme ze španělského Tenerife, kam jsme odcestovali ne za dovolenou, jak jste si někteří mysleli, nýbrž na Španělské mistrovství v OCR, které se zde konalo. Původním plánem vůbec nebylo se na nějaké mistrovství hlásit, ale dostali jsme pozvánku od samotných organizátorů ještě skrze naše přátele ve Wild Grizzly a taková nabídka se samozřejmě neodmítá, takže jsme ji s grácií přijali 😊 . Tímto ještě jednou a hned v úvodu děkujeme Vojanovi a Báře za samotnou důvěru v nás a také Abianovi za krásné ale náročné OCR, ale o tom až později.

Jakmile jsme tedy tuto skutečnost přijali jako naši další challange, nezbývalo nic jiného, než booknout letenky a řádně se připravit. Už dopředu jsme věděli, že po běžecké stránce jsme byli maximálně připraveni, už díky všem půlmaratonům, které jsme stihli před tímto testem odběhat, ale zároveň jsme oba věděli, že největší překážkou bude extrémní teplo, tedy alespoň to jsme si až do oné chvíle mysleli. Na tuto výpravu tedy vyrážíme v doprovodu našich žen a v celku se těšíme, to ještě nevíme, do čeho jdeme!

Na Tenerife přilétáme o pár dní dřív, kvůli aklimatizaci, a samozřejmě také proto, abychom si ostrov prošli a mimo závodění si ho také užili, ale o tom náš report nebude 😊 .

Den před konáním závodu nás organizátor tohoto mistrovství osobně zve do arény závodu, nejen abychom se podívali na ,,trať‘‘, ale především na brutálně nasekanou arénu desítkami překážek, a že to byly překážky (viz fotogalerie)! Jakmile přijíždíme do arény a vidíme, co vše nás čeká, lehce nám padá brada – 2km překážek jedna vedle druhé a to doslova! Maximálně 10m mezi překážkami, zkrátka z jedné překážky na druhou, z toho je vidno rozeznat překážky eliminační. Arénu si tedy spolu s Abianem projdeme a pomocí krkolomné angličtiny dostaneme návod, na co si kde dát pozor a stručný překlad pravidel, která se naštěstí moc od našich ČR pravidel nelišila. Tímto zase Abianovi děkujeme, že se nás takto ujal a věnoval nám svůj čas, ikdyž toho měl dost 😊 . V aréně pak ještě chvíli zůstáváme na vlastní triko a pár překážek, které neznáme, si zkoušíme. Kromě 3 překážek víme, že s překážkami nebudeme mít problém, nebo alespoň do teď si to myslíme, ale všichni zkušení OCR závodníci ví, že těch faktorů, které během závodu ovlivní Váš výkon, je spousta a trénování překážek bez skutečného výkonu je úplně něco jiného, a také že ve výsledku bylo! S pocitem, že snad zvládneme v závodě vše, opouštíme arénu a poklidně vyčkáváme na další den, kdy nás čeká španělské premiéra a DEN D.

Následující den je to tady, den závodu je tu! Náš start je naplánován na 9:15, což je ještě před tím největším pařákem, takže jsme celkem rádi. Před námi v 9:00 začíná španělská elita a následně jdeme my. Závod má asi 3 nebo 4 kategorie, z toho Španělé eliťáci mají svojí kategorii, pak eliťáci z Evropy a pak následné dvě hobby kategorie, kde jsou alternativní pravidla zahrnující hendikepy, či nikoliv. Do centra závodu dorážíme s předstihem, nicméně ve vzduchu je cítit jakýsi rozruch. V centru dění už na sebe bereme dresy, připevňujeme čipy a v neposlední řadě nově přilepujeme tetování, která nám nechal Vojan z Grizzlyho udělat 😊 . Za pár minutek včetně rozcvičení nebrání nic tomu, abychom mohli odstartovat, tedy….alespoň to jsme si mysleli…

Poté následuje dobrá dvouhodinovka zdržení, neboť organizátorům nedorazila jedna sanitka, takže závod nemohl být odstartován, tak jsme skoro 2hodiny čekali na start. To vše se dá pochopit a ani jim nemůžeme zazlívat, co nás ale štvalo nejvíce, bylo to, že nyní budeme startovat v tom největším pařáku a že zrovna bylo 36 stupňů a v tom opravdu běžet nechceš (pokud nejsi Španěl anebo nemiluješ sluníčko a vedro 😀 ). Po téměř dvou hodinách už ale obecenstvo ožívá, včetně závodníků. Dvě dobrovolnice z řad závodnic se dobrovolně ujímají hromadné rozcvičky, a že to byla show!! Tohle jsme ještě nikdy nikde neviděli, jaký to mělo náboj a jak moc byli všichni vtaženi do super atmosféry, to byla fakt bomba. V tu chvíli všichni na posunutý start zapomněli a rázem zde byla opět skvělá atmosféra, možná jedna z nejlepších, co jsme kdy kde zažili. Bez velkého otálení je hned brzy poté závod odstartován. Hned po elitě Španělů odstartovávají ženy a poté jdeme na řadu my. Je to tu, chvíle, na kterou oba čekáme a ze které jsme oba velmi nervózní. Co když zabloudíme? Co když nebudeme rozumět dobrovolníkům, co po nás na překážkách chtějí? Zkrátka příliš věcí, které nás v tu trápily, nicméně během chvilky jsme je museli hodit za hlavu, protože za velmi krátkou dobu byla odstartována i naše vlna. Tak jdeme na toooooo!!! START!

Závod začíná asfaltovou 1km pasáží skrze tenerifské domečky směrem dolů, což je celkem příjemné, ale náročné na kolena, neboť jsme mysleli, že poběžíme spíše trailem, a tudíž jsme si vzali hrotovky, ne asfaltovky. K našemu překvapení se ihned dostáváme spolu s Filipem na první 3 místa a vedeme náš peleton. Raději před námi necháváme běžet jednoho Španěla, abychom viděli, co a jak dělá, v případě, že bychom nerozuměli. Bohužel běží velmi pomalu a brzy se osamostatňujeme a vedeme to my. Jako první překážka nás čeká skákání v pytli snožmo cca 30m tam a zpět. Celkem pohoda až na ten bordel z toho pytle, co nám zůstal v botách. Ale na to teď není čas myslet. V cuku letu splňujeme a běžíme dál, ale docela nás překvapuje, že zbytek závodnického pole je dosti pozadu – asi se šetří 😀 .

Pokračujeme tedy svižně dál a dobíháme k nějaké budově, u které je něco jako workoutové hřiště a potenciálně nějakých pár dalších ,,hravých‘‘ překážek. Je zde přelézání, podlézání, pneumatiky, kolíky na balanc na zemi a atd. Nic extra challangujícího, nebo nedatelného, spíš něco na pobavení a ubrání trochu energie na to, co nás teprve čeká. Jelikož to tam bylo všechno tak nějak nahňácané, musíme jít po jednom. První vybíhá Ondra, pak hned já a za mnou Filip. Jakmile ale vyběhneme z tohoto parku, čeká nás nošení pneumatiky, cca na 2km do celkem slušných kopců. Všichni bereme jednu pneumatiku a začínáme pozvolna po asfaltové silnici stoupat, mezitím dobíháme první eliťácké závodnice, které už přecházejí do chůze. Začíná se dělat solidní vedro a energie razantně ubývá, navíc to stoupání začíná být nekonečné. Začínáme se od sebe s Filipem a Ondrou lehce oddalovat, cca na 10m. Po několika minutách se nám pneumatika začíná zařezávat do trapézů a sluníčko nám praží do zad. Začínáme opouštět asfalt a vydáváme se do místního kopce po poli, mezitím míjíme první španělské eliťáky, kteří se z onoho kopce vrací. Přichází první teplotní krize, všechno se ve mně vaří. Nohy v jednom ohni, žízeň veliká. Ale tady není čas fňukat sakra, jsme na mistráku!

Stěží vyšlápnu kopec a už neskutečně moc se těším, až se zbavím té pneumatiky, kterou už mám na zádech skoro vytetovanou. Filip s Ondrou mi utíkají asi o 20m, ale věřím, že je ještě doženu. Začíná konečně seběh z kopce dolů, kde se snažím rozhýbat plíce. Jak tak běžím a nabírám rychlost, kluky nikde nevidím, fakt divný, že by mi utekli až tak moc? Dobíhám k místu, kde je asi 20 pneumatik, tak soudím, že ji zde mám asi také nechat? Vzhledem k tomu, že jsem potkával protiběžce, kteří ji už neměli, tak tomu asi tak být musí? Je ale divné, že si pneumatiky vezme někde jinde, než jí vrátím…no co, Španělé to mají třeba jinak, takže se zbavuji pneumatik a konečně volný jako pták se vydávám dál po trase. Seběhnu ke křižovatce, odkud nevím, kam se vydat – nahoru po silnici, nebo naopak dolů? No, nějakou dobu přemýšlím, až se nakonec vydám dolů, ale hned po několika metrech mě proti běžící závodníci otáčí a radí mi, že musím běžet jinam. Mezitím mě doběhlo dalších 5 borců, takže vztek se ve mně začíná vařit, neb jsem měl celkem náskok.

Hned za zatáčkou je občerstvovačka, takže na sebe leji 3 kelímky s vodou, napiju se a štráduji to dál. Následuje opět další běžecká pasáž, která je zpříjemněna hodem oštěpu do terče, ale z tak komické vzdálenosti, že pochybuji, že to někdo nedal. Opět běžím dál a dál a sluníčko a teploty začínají sahat skoro ke 40. Hnus!

Proběhnu golfovým parkem, kde jsou dvě kladiny na zdolání a odtud už se blížím zpět do arény, tam, kde to znám. Celá běžecká trasa byla na přímém slunci, takže fakt trpím, jak já jen nesnáším to sluníčko. Po nějakém seběhu po poli absolvuji další házející překážku, která spočívá v hodu kotvy, která se musí zaseknout v pneumatice, a tu pak poté musím přitáhnout k sobě. Naštěstí žádný problém, i když už se zde nějací závodníci vedle mě zastavují.

Konečně přibíhám k branám arény, kde potkávám Vojana, který mi říká, že Filip je kousíček přede mnou, ale Ondra, že tu ještě neproběhl, což je fakt divný. Začínám se trochu strachovat, kde je a zdali ho sluníčko nedostalo 😀 . Já mezitím absolvuji první ručkovací překážku po horolezeckých segmentech. Překážka má ale asi jen 3m, takže pohoda. Odtamtud odbíhám ještě za roh absolvovat nošení břemene a poslední běžecký výběh. Po běžecké stránce a po otevřeném běhu v tom pařáku toho mám akorát dost a celkem se na arénu nasekanou překážkami těším. Ještě pár kroků a jsem tu.

Aréna! Je to tady! Aréna nasekaná překážkami v rozmezí tak 10m max. Tady se začne lámat chleba, a taky že jo. Zde už byly po obou stranách tratě vidět solidní fronty závodníků, kteří museli spousty překážek absolvovat znovu. Uvidíme, zda se k nim také připojím. Začínám tedy první překážkou, což je olympus pouze se třemi segmenty – žádný problém. Pokračuji ručkováním skrze tři visící provazy, ale s délkou mých paží na dva zátahy hotovo. Poté absolvuji podlezení roury do vodního příkopu, odkud musím vylézt skrze ostnáč, který je pod proudem a velmi zablácený. Na další překážku budu hodně potřebovat ruce, takže se snažím plazit tak, abych měl ruce suché, ikdyž to nešlo úplně podle plánu. Vylezu z ostnáče a čeká mě několik vysokých ninja jumpů, které mám ale jen pouze přelézt.

No a je to tu, zdá se, že narážím na první eliminační překážku, což je zavěšení se na tyče, které pak musím odháknout z oček a přendávat je na další závěsná oka. Samotné tyče něco váží a je vidět, že závodníkům to dělá problém. V kombinaci s bahnitými dlaněmi je to opravdu labůžo. No nic, teď je řada na mě se předvést. Mezitím si všímám, že už tady vidím Filipa, který onu překážku opakuje už po několikáté. Nalezu si a pevně se nohama obmotám kolem tyče. Volím velmi fyzicky náročnou variantu a po celou dobu zdolávání překážky se strašně fyzicky vysiluji. V půli překážky si myslím, že asi umřu, takže poslední dvě oka před koncem se pouštím, protože v tomhle fyzicky náročném tempu nejsem schopný pokračovat a dát to. Vím ale, že tuhle překážku zdolám, koneckonců, musím!

Na chvilku si musím odpočinout a vydýchat a uklidnit se trochu. Mezitím se zde objevuje víc a víc závodníků. Pár závodníků to už tady vzdává. Po nějaké chvilce jsem odhodlán jít znovu a dát to. Tentokrát volím už strategicky šetrnější variantu a v podstatě s prstem v nose to zvládám. Mnoho závodníků po mně mou techniku okoukávají a někteří též uspějí.  Taktika byla taková, že se člověk nesmí lepit k tyči i rukama, ale naopak mít ruce v propnutí a oddálené od tyče, pak je to hračka. Říkám toto i Filipovi, aby to také dal.

Mezitím odbíhám na další překážku, kterou je slacklina, která je zpestřena kladinou uprostřed, kterou člověk musel buďto přelézt, nebo výmykem zdolat, tak či tak ale musel zpět na slacklinu, ze které nesměl spadnout. Překážku zdolávám a posouvám se dál. Další překážky byly spíše odpočinkové před tím, co mělo přijít, čili nějaké tažení pneumatiky, atlasů a přelez podlez překážek. Těsně před arénou ještě podlezu vodní příkop, přeručkuju jednu podmostovou překážku a už jdu tváří v tvář dalším eliminačním překážkám.

První je lowrig, který je tedy opravdu hodně proklatě nízko, naštěstí na lowrigi, kde můžeš využívat nohy si celkem věřím, takže s použitím nohou a dlouhých paží se soukám z jednoho segmentu na druhý. Poslední 2m jsou hodně na ruce, ale vzhledem k tomu, že jsem ruce za pomocí nohou šetřil, to zvládám celkem v klidu.  No a je to tu, eliminační překážka č.3, aneb ručkovací konstrukce s velmi těžkými ručkovacími chyty a segmenty. Je to konstrukce, která začíná deskami, na které jsou z obou stran horolezecké chyty. Na desky pak navazují další ručkovací segmenty, které jsou na úchop celkem zrádné a kluzké. Nemálo závodníků zde vypadlo. Mně se osudným stal segment, který byl až druhý od konce, ale právě kvůli kluzkosti mi ujela ruka a já spadl, takže jsem musel absolvovat překážku znovu. Opět jsem věděl, že na překážku mám, jen musím udržet tento kluzký chyt, který nebyl nijak zvlášť dobrý na úchop. Musím říct, že chvilku jsem se zde trápil, protože chyt mi několikrát z ruky vyklouzl, takže jsem zde strávil tak 10 minut, naštěstí nakonec jsem stál jako vítěz, protože jsem překážku zdolal 😊 . Filip zde naopak skončil, protože zkrátka už neměl sílu v rukou a navíc si udělal mozoly a puchýře přes celou dlaň. Pokračuji už tedy jako jediný ČR zástupce, ale v aréně už vidím i Ondru, takže věřím, že mě brzy dožene, neboť on je na překážky lepší.

Následuje ručkování přes železné tyče, ale organizátorem jsme upozorněni, že ručkování musí být oběma rukama najednou, nikoliv přehmat jen z jedné ruky. Takže takové opičí skákání, neřekl bych extra těžké, ale na mozoly nic moc. I já jsem si zde jeden udělal, ale nejsem máslo, takže i tak pokračuji dál a mozol nezbývá než ignorovat. Po ručkování prolézáme síť s pneumatikami, následuje stairway to heaven a tahání kladky. Oboje úspěšně za mnou, přelezu jen jednu vysokou stěnu a jsem před poslední překážkou v závodě.

Jak jinak než ručkování s véčkem uprostřed, na kterém jsou ještě pověšeny horolezecké chyty a po kterých ještě pokračuje ručkování, kde se chytíme jednoho chytu, který pak vyndáváme z očka a přendáváme do dalšího – celkem 4x, abychom mohli zazvonit na zvonek. Určitě nejnáročnější překážka celého závodu, ale když už jsme došli až sem, já i Ondra jsme byli pevně odhodláni tuto překážku zdolat. Hned u prvního pokusu docházím do půlky, ale kvůli velmi kluzkým chytům a slabému úchopu padám. Po několika opakováních mě tu dohání Ondra a nějakou půlhodinku spolu opakujeme překážku znovu, znovu a znovu, stále a pořád neúspěšně. Mezitím vidíme, jak nás hromada podvádějících Španělů předbíhá, což nám sráží sebevědomí níž a níž. I po několika protestech je nám to ale k ničemu. Na překážce jsme něco málo přes hodinu a za tu dobu tu vypadlo nejméně 70% všech závodníků. My jsme však stále nebyli odhodláni to vzdát. Síla v rukou sice byla, ale ta výška překážky byla problém. Z véčka, ze kterého jsme se měli přeručkovat na horní ručkovací segmenty, byla tak nízko, že s naší výškou jsme téměř vždy škrtli o zem a to okamžitě znamenalo opakování překážky. Po 1000 pokusech docházíme stále a jen k tomu véčku, pouze ojediněle jsme prošli na poslední ručkovací část. Hodinky už ukazují 3hodiny, což je z hlediska OCR závodu nejdelší náš čas na trati. Vzhledem k 8,5km to bylo opravdu hodně, navíc ještě v tom vedru. Začíná nás pozitivní myšlení opouštět a vzhledem k délce času stráveného na této krkolomné překážce už přichází i myšlenky na to to prostě vzdát a spokojit se s neúspěchem. Navíc celý tento náš neúspěch sledují i naše ženy a o to víc nás to štve.

Po několika hodinách už i nám dochází šťáva a trpělivost a činíme nejzásadnější rozhodnutí naší kariéry – vzdáváme to 🙁 .

Že nedokončíme závod, to už se nám párkrát stalo, zranění a tak, ale nikdy jsme vědomě závod neukončili, neb víme, jak těžké rozhodnutí to je a jak moc to člověka potom štve. Nicméně my jsme věděli, že i kdybychom tady strávili další hodinu, že to stejnak nemusíme dokončit, navíc už nás předběhla taková kvanta španělských podvodníků, takže ve výsledku už není ani o co bojovat. Jdeme tedy k dobrovolnici, aby nám přestřihla pásek, a my to poté smutně dojdeme do cíle.

V cíli moc radosti nerozdáváme, ba naopak, bereme nějaké občerstvení a pomalu se z arény smutně vytrácíme. Přeci jen v tom pařáku jsme už uvaření a stejně tak naše ženy, takže jedeme k moři náš smutek svlažit 😀 .

Před odjezdem ještě prohodíme pár anglickošpanělských slov s organizátorem a poté už frčíme směr moře a zasloužený relax. Nemůžeme říct, že to je celé zklamání, ale štastni úplně neodjíždíme, ale to k tomu patří 😊 .

O zbytku dovolené Vás už informovat nebudeme, neb už takhle je report dost dlouhý, tak pojďme na stručné shrnutí.

Pozitiva:

• Zajímavý koncept tratě – čistě běžecká pasáž x čistě překážková pasáž
• Originální medaile
• Dostačující občerstvovačky
• Na nejdůležitějších eliminačních překážkách dobrovolníci
• Pestrost a počet překážek
• Challengující nové překážky
• Dobrá fanouškovská základna podél trati v aréně

Negativa:

• Nejasná pravidla
• Neférovost v dodržování pravidel/handikepů
• Ne příliš dobře značená trať
• Podvádění závodníků

Takové jest stručné shrnutí našeho tenerifského dobrodružství a mistrovství španělské OCR série. Sice nám to nevyšlo tak, jak bychom si přáli, ale alespoň jsme našli mezeru, na které musíme zapracovat. Závěrem MOC a MOC děkujeme Vojanovi a celému WILD GRIZZLY za tuto možnost účasti a doufáme, že příště už nezklameme. Je to smutné, ale nebýt poslední překážky, na 100% bychom oba domu vezli umístění na bedně. Takže příště 😊

A kde se uvidíme příště? Další OCR testovačka nás čeká na Excalibru race, tak držte palce tam. Užívejte prázdniny a sportujte.

Vaše Dvojčátka alias bratřijaksepatří.cz