Svídnický extrém – 2019

Krásné podzimní dny, sportovci,

ještě pár reportů a i my budeme mít pro tento rok vystaráno, ale ještě ne! 🙂

Nyní se tradičně již 4 rokem vydáváme na náš velmi oblíbený tuzemský závod do Svídnic na Svídnický extrém.  Je to taková naše podzimní srdcovka, neboť je to atmosférou příjemný závod s excelentní partou lidí okolo, kteří to, co dělají, dělají s láskou a pro závodníky, a to je dnes velmi důležité.

Do Svídnic snad poprvé za ty roky přijíždíme jinou trasou a výjimečně neparkujeme za mostem, ale hned za budovou školy. Ještě překvapivější je, že zcela bez problémů zaparkujeme, takže všechno klape hned od začátku na jedničku. Počasí nám přeje, sice je ještě mlha, ale v čase startu závodu se udělá krásně slunečno. Vystupujeme tedy z auta a míříme hned k registracím pro čipy. Opět již tradičně nás při příchodu do nosu praští příjemná vůně připravených chlebíčků a bábovek s koláči pro závodníky. My jako znační jedlíci si tohohle velmi ceníme a v mžiku se nám začnou dělat chutě. Samozřejmě se to bez ochutnávky neobejde, ale zase se musíme mírnit, abychom nebyli při závodě těžcí. Vynahradíme si to po doběhnutí 😀

Po levé straně nás čeká registrace včetně napsání čísla na tvář a poté je naše registrace dokončena. Výjimečně nastala změna v čipech, kdy se čip nepřidělává na nohu, jak tomu bývalo, ale na ruku jako hodinky. Za mě musím říct, že mi to na noze vyhovovalo víc, protože mám na jedné ruce hodinky a na druhé náramky.

Oficiální start závodu je v 10 hodin, ale my vybíháme až v 10:28 a hned 2 minuty po nás mamka s Martinem. To je koneckonců další novinka, že mamka běží výjimečně s námi. Jdeme se tedy převléci a rozběhat, protože tentokrát tady chci na trati nechat duši, protože být 3x čtvrtý už mi lezlo na nervy. Start se nezadržitelně blíží a s tím se blíží i adrenalin, který stoupá v našem těle. Necelých 5 minut před startem už volají naše jména, a tak se jdeme zařadit do koridoru a připravit se. Start je intervalový a je pouštěn ob dvě minuty, přitom hned na začátku na nás čeká první překážka. A už je to tady, 15 vteřin do startu. Hodinky nastartované, nohy prokrvené, tak jdeme na to! Píp. Odčipnuto a závod na 10km začíná!!!!!

Jak jsem již zmínil, první překážka je hned za startem na dvorečku a tou je kladina z pneumatik. Jsou v řadě 4 pneu, které máme po jejich hraně přeběhnout. Nikterak náročné, ale díky kluzkému povrchu a nestabilitě se to některým závodníkům nepodaří. My oba však hravě zvládáme, a tak můžeme běžet dál. Vybíháme z nádvoří a k našemu zklamání zde výjimečně není tank, takže vbíháme rovnou do našeho neoblíbeného tunelu. K našemu překvapení se však tunelem suneme rychleji, než předešlé roky. Já vylezu z tunelu první, Ondra hned v závěsu. Následuje oběhnutí menšího okruhu v Chrudimce a poté se vydáváme na známou trať. Trať vede zpět k aréně a odtamtud směrem doleva do menšího kopečku. Po zhruba 100m se ubíráme na cestu po levé straně, kde nás již tradičně čeká podlézání sítě, tentokrát však díky příznivému počasí bez bláta. Po mokré trávě máme síť více než rychle zvládnutou a můžeme se sprintem vydat na rovinatou trat. Zde získávám trochu výhodu oproti Ondrovi, protože rovinky mi jdou, ubírám se tedy do čela, ale Ondra je hned v závěsu. Nastavuji tempo 5min/km a snažím se ho co nejdéle udržet. Opět přibíháme k vodárně, kde nás trať nutí po žebříku vylézt na svah a podél plotu utíkat k vodě, kde nás čeká další překážka. Zde je moje osudová překážka z minulých let, kde jsem utrpěl celkem bolestivé zranění. Po laně máme přelézt na druhý břeh. Když jsem však vyhodil nohy na lano, lano se se mnou rychle prověsilo a než bych řekl švec, byl jsem uprostřed lana se zkrvavenou a spálenou nohou. Tentokrát jsem si však dal pozor a lezl více obezřetně, bohužel však pomalu. Ale bez újmy jsem to zvládl na druhou stranu. Osvěžen vodou vybíhám na cestu a opět nasazuji vražedné tempo.

Následuje delší běžecká pasáž skrze krásně podzimně zbarvený les či park až k další překážce, která nás čeká. Oblíbená střelba z praku, pro kterou si však musíme vyběhnout menší kopec. Kupodivu mám docela formu a i vyběhnout tenhle kopec mi nedělá problém. Zde dobíhám Terku Tocháčkovou. Na střelbu jdeme téměř stejně. Nejprve mi dělá problém se však rozkoukat a najít v listí prak. Beru jej, vkládám kámen, natahuji a střílím. Halelujá, čistý zásah! Nabit novou energií rychle zahazuji prak a bleskurychle peláším dolů z kopce na cestu a vydávám se po ní hlouběji do lesa.

Další běžecká pasáž mi sedí a nastavené tempo celkem držím až k další překážce, kde jindy bývá bouchání do pneumatiky, teď jsou zde chůdy. V naší akademii chůdy trénujeme, a tak si zaváhání nemůžeme dovolit a naštěstí tomu tak ani není a oba zvládáme. Následuje mnou neoblíbená pasáž výběh táhlého kopce až na jeho vrchol. Ale jak jsem již před pár řádky zmínil, dneska se mě forma drží a i s tímto kopcem jsem si běžecky poradil. Ondra by na mě byl pyšný!

Na vrcholku kopce se trasa stáčí po silničce k občerstvovačce, kde nás čeká novinka, šplh na totemu s pomocí prostrčených lan skrze kládu. Jsme však zvyklí na obtížnější variantu, a tak nám tato nečiní žádný problém. Během chvilky splněno a upalujeme dále do vesničky na nejobtížnější (fyzicky nejvíce vyčerpávající) překážku celého závodu. Setkáváme se s onou pneumatikou, do které máme 10x bouchnout kladivem a udělat u toho angličáka. Jelikož mi nově nastavené tempo dává celkem zabrat, už nemám tolik energie na rychlé angličáky, ale i tak se je snažím svižně udělat, byť mě to stojí hodně síly. Odbíhám od pneu a snažím se vrátit se do běžeckého tempa a hlavně popadnout dech. Naštěstí mi pomůže hned další překážka a to je nošení pytle. Začíná se z kopce, což mi krásně nahrává do karet a já jsem schopný stabilizovat dechovou frekvenci. Beru onen 30kg pytel a peláším z kopce. Předbíhám alespoň 6 závodníků, přitom při obráceném směru se setkávám s Ondrou. Je necelou minutu ode mě. Na vrcholku shazuji pytel a vracím se do tempa, protože jsem si celkem při nošení odpočinul.

Následuje seběh roklí, na jejímž konci se trasa stáčí doleva na pole. Začínám si pomalu uvědomovat, že se trasa stáčí k cíli a že nezbývá moc kilometrů do konce. Přidávám do kotle a snažím se na poli přidat do tempa, ale terén na poli je obtížný. Na poli se setkávám s menší přelejzačkou, kterou přeskočím jako laňka, a tak mi nebrání nic pokračovat dále. Následuje menší bažinka, která díkybohu není příliš hluboká, a tak na pár kroků jsem schopný ji bez větších potíží překonat. Joo, kde jsou ty časy, kdy OCR závody byly hlavně o bahnu a zmazání se. Lehce oslněn nostalgií však pokračuji dále podél plotu, až doběhnu k jejímu konci, kde se trasa stáčí na silnici. Silnice je mi už hodně povědomá a už dopředu tuším, co mě na jejím konci čeká – nošení klády ala Arnold z filmu Komando.

Doběhnu ke stanovišti s kládami, bez váhání beru první, která mi přijde do cesty, házím ji na rameno a vybíhám. Ano, ano, vybíhám! Předbíhám další závodníky, protože většina jde chůzí (jen pro info ta kláda nebyla zrovna nejlehčí, nicméně my máme silové překážky rádi). Vytyčená trasa s kládou je docela dlouhá, troufám si říct, že mohla mít něco okolo 0,5km, navíc ještě půlka trati je do pozvolného kopce. Za nějaký čas jsem však u konce a zde se střídám s Ondrou. Vzájemně se podpoříme a zase se ztrácíme jeden druhému z dohledu. Cíl je nevyhnutelně blízko, tady už to oba dobře známe.

Od klád vede trať chvilku po silnici, ale je přerušena stočením do potůčku, odkud vybíháme přes kopec na závěrečný kilometr trasy. Ještě na vrcholku kopce je nám běh zpestřen převrácením těžké traktorové pneumatiky (4x tam a zpět) a už nás to vede zpět do arény. Sbíháme z vrcholku kopce do vesnice, kde je již tradičně stanoviště s plynovými maskami. Lehké stanoviště, byť trochu klaustrofobní. Nám se již tradičně při běhu maska zafuní a tím nám to ten běh pěkně znepříjemňuje. I tak nám ale nezbývá nic jiného, než to přetrpět. Trať s maskou je krátká, zato výživná. Běží se zhruba 50m úsek dolů z kopce a pak stejnou trasou nazpátek do kopce. Sundání masky je jako nový nádech života a uvolnění škrtícího krku. Po odevzdání masky se člověk ani nerozeběhne, protože hned v zápětí pokračuje na další překážku, kterou je přelezení sítě. Se sítí máme už vymyšlený a naučený svůj systém přelézání, tudíž se jedná o velmi rychle zvládnutou překážku. Je celkem zarážející, kolik času to některým závodníkům  zabere, nicméně alespoň má potom člověk podnět ke zlepšení 🙂

Po síti následuje bohužel jediná, ale pěkná ručkovačka přes kovovou konstrukci. Segmenty tvoří triangly a dva kruhy. Pro zkušeného OCR závodníka opět spíše sranda, ale jak se později přesvědčíme pro obyčejného či začínajícího závodníka celkem výzva. Během dvou hupů a zhoupnutí jsem na konci. Zde však dojde k nedorozumění, které mě bude stát první místo. Je zde značená trasa fáborky, které však značí hendikepovanou část tratě, nikoliv část tratě, po které se má závodník vydat dále. To mi nikdo neřekne a bohužel zde ztrácím drahocenný čas. Nic netušíc však běžím dál, stále ve skvělém tempu. Dnes se mi běží opravdu nádherně. Běžím podél Chrudimky a podél baráků až k silnici, kde mě starší pán velice bujaře podporuje. Opět jako bych byl nabit novou energií. A proto si fanoušků a obecně povzbuzujících lidí moc vážíme. Pro ně je to jednou zatleskání či povzbuzení, pro nás je to však energie na další půl hodinu 🙂

Už vidím cíl, do konce mi zbývá asi 250m s 3 posledními překážkami. Šplh na laně, překonání dřevěného Áčka (přelejzačka) a něco jako stairway to heaven s tím rozdílem, že lezete po řetězech směrem nahoru přes. Šplh zvládám bez potíží, i přesto, že je lano docela tlusté a stejně tak i áčko. Čeká mě poslední překážka, na které se mi dostane velkého povzbuzení a fandění. Překážka je celkem dost kolmá, takže jdu rovnou až k ní bez tradičního rozeběhu. A právě i díky příznivému počasí desky vůbec nekloužou, a tak se můžu celkem jistě na nohou zapřít a rukama chytit řetězy. Během asi 2 vteřin jsem na vrcholu a z vrcholku seskakuji přímo na zem bez využití přiložených lan. Rychle se sbírám a peláším čipnout  do cíle. A mám hotovo. Vyčerpáním padám na zem i přesto, že vím, že jdu opět znovu na trať, jednak pro Ondru a jednak pro mamku. Naštěstí Ondra, než stihnu vyběhnout, je už také v cílové čáře, a tak ho povzbudím jen na onu poslední překážku. Do cíle dobíhá necelé 2 minuty za mnou, což je také skvělé. V současné době držím první pozici a Ondra druhou, což je úžasné, kéž by to takto zůstalo 🙂

V cíli si tentokrát ani nesdělujeme dojmy a vydáváme se znovu na trať, tentokrát v protisměru, abychom vyzvedli naše dva poslední členy výpravy. Doběhneme až ke stanovišti s maskami, kde potkáváme Martina. Zde se rozdělujeme a Ondra dobíhá do cíle s Martinem, já se vydávám dále na trať pro mamku. K mému překvapení se stihnu vrátit pouze ke kládám, kde narážím na mamku. To je hodně slušný čas, když vezmu v potaz to, jak je to blízko k cíli. Zde se tedy připojuji k mamce a dělám jí společnost až do cíle. Přitom jí podporuji všude, kde se dá, ikdyž jak ona sama řekla, před námi (mnou) se bojí cokoliv nesplnit a vzdát, takže veškeré překážky, které absolvovala se mnou, zvládla na JEDNIČKU!!! 🙂

A to dokonce i šplh, který údajně nikdy nezvládla, a také tu poslední překážku, které se silově bála nejvíce. No co dodat, je to prostě supermáma a navíc, někde a od někoho jsme ty geny získat museli 🙂

V cíli si konečně stíhám převzít medaili, protože předtím jsem na to neměl čas a navíc jsem s medailí nechtěl běhat. Umístění je stále stejné a nám teď nezbývá nic jiného, než čekat až vyběhne poslední závodník, který by mohl naše pořadí změnit. Bohužel známe jméno posledního závodníka (raketa Tom Plihal) a je nám jasné, že 100% s umístěním zamíchá. I tak ale čekáme, co se bude dít. Já jsem si však jistý, že tenhle rok konečně nebudu na onom smolném 4. místě.

Blíží se časový interval 51 minut, což byl zhruba čas, kdy jsem dobíhal k cílové čáře já, a tak už netrpělivě vyhlížím, zda se Tom blíží nebo ne. Tom vystřelí ze zatáčky jak raketa a je mi jasné, že umístění bude o sekundy. A skutečně tomu tak bylo. Tom dobíhá o pár setin sekundy do cíle rychleji a bere tak čestně 1. místo. Dneska jsem tedy ostrouhal, ikdyž 1. místo bylo velmi blízko, ale na druhou stranu nikomu jinému bych to nepřál více, než Tomovi, který mimochodem běžel za pořádající tým za Svídnický extrém. Celkově jsem tedy i tak spokojený, protože jsem konečně zlomil osudné 4. umístění a navíc jsem si změřil síly s tím nejlepším. Jen škoda, že Ondru to odsunulo z bedny. Několik dalších minut jsme tedy strávili čekáním na vyhlášení, které jsme si zpestřili výborným hamburgerem a také vyzkoušením gerontoobleku, který byl k zapůjčení na této akci.

No, a když nadešel čas, skupina téměř 150 závodníků včetně organizátorů a pomocníků, vytvořilo hlouček okolo stupně vítězů. Vyhlašovaly se kategorie army, ženy a muži. Z toho za zmínku stojí, že ona kategorie army obsahovala běh v celé vojenské uniformě včetně 8kg vesty. Nicméně můj čas slávy nadešel v kategorii muži, kdy jsem tedy konečně vybojoval krásné 2. místo, hned za vítězem Tomem Plihalem. Tímto ti, Tome, ještě jedno gratuluji a stejně tak však vítězům či zúčastněným. Velkou poklonu bych chtěl taky vyseknout i organizátorovi Martinovi, který rok od roku odvádí lepší práci. Jen tak dál!!

No a jaké je tedy finální zhodnocení? Pojďme na to

Pozitiva

• Opět krásně členitá a rozmanitá trasa. Vůbec nevadí, že je trasa stejná jako minulé roky. J Navíc oceňujeme poměr (+ počet překážek) mezi překážkami a běžeckým terénem
• Vhodně rozmístěné překážky včetně spojení s Geroy racem, který poskytl další překážky pro nás závodníky. Mohli jsme si tedy vyzkoušet skoro dva závody v jednom.
• Opět jako každý rok dochází k postupnému zvyšování laťky, což samozřejmě oceňujeme.
• Vstřícné jednání vůči závodníkům, ale i jiným pořadatelům závodů, viz spolupráce s Geroyem.
• Ocenění, ceny a pohoštění je, co se týče Svídnického extrému, asi nejlepší ze všech závodů, kterých jsme se účastnili
• Forma vyhlášení závodu včetně vytvoření atmosféry pro závodníky, ale i pro kolemjdoucí
• Dobrovolníci jsou na Svídnáku vždy perfektní, nikdy se nám nestalo, že bychom se ztratili, či nebyli instruováni…
• Velké + bych dal za možnost charitativně podpořit staré či hendikepované osoby a možnost vyzkoušet si gerontooblek a alespoň na chvíli se vžít do jejich nelehké situace. My, jakožto zakladatelé projektu pro hendikepované s názvem MOVE4HELP, máme pro toto pochopení.

Negativa

• Mohla by být v cíli občerstvovačka
• Nebyla nám řečena zkratka jako Tomášovi…..hahaha kdepak, žádná jsme nenašli 🙂

Tak jako každoročně říkáme, že kdo nevyzkoušel, o hodně přišel, a tohoto hesla se držíme i dnes. Tak příjemný závod s lidmi okolo málokde najdeš, tak se seber a doraž příště taky. Rádi poměříme síly.

A kde se uvidíme příště? No hádejte, my sezonu ještě nekončíme…

Vaše Dvojčátka