Beroun race 2019

5. 05 2019

Nazdárek sportovci,

                Tak se opět po delší tréninkové pauze hlásíme již přirozeně ze závodnického prostředí, konkrétně z Beroun race. O tomto závodě jsme nevěděli zhola nic, jelikož naše rozhodnutí účastnit se jej padlo až na poslední chvíli. Možná jste si tedy všimli, že náš závodnický seznam je o dost kratší oproti minulým rokům a netvoří jej 50 závodů jako vždy. Těch důvodů je víceméně spousta, ale o to tu teď nejde, beztak Vám je představujeme v průběhu roku 🙂

                Co se týče zmíněného závodu, nutno zmínit, že se jednalo již o 4. ročník a na doporučení okolí jsme se jej vydali prověřit. Již dopředu nám bylo jasné, že podle ohlasů půjde především o běžecký závod, jehož náročnost překážkami nebude tak náročná oproti jiným gigantům jako Predátor race či Gladiátor race. To však neznamená, že to nebude dobrý závod, viz lokální závody Heroes race či Excalibur race, které svou kvalitou šlapou výše zmíněným závodům na paty. Vydáváme se tedy spolu s Jirkou do Berouna prověřit Berounské kvality.

                Již od příjezdu se dostáváme do autocampu Na Hrázi, kam je závod situován. Poměrně dobrá volba, když připočteme zázemí a možnosti, které později můžou závod i kemp nabídnout. Máme ještě štěstí a podaří se nám zaparkovat podél kempu zhruba 100m od registrace. Po zaparkování se tedy všichni tři vydáváme do centra dění, kde omrkáváme část tratě a celkové zázemí závodu. První dojem nás trochu vyděsí, když vidíme mlíko skoro po celém nádvoří závodu. První myšlenka, která nám projede hlavou je, abychom se neztratili, neboť na takto rychlém a rovném povrchu budou hrát i sekundy velkou roli. Jirka si mezitím vzpomíná na Jirku Vacíka, jehož první slova by byla: ,,O bože, to se zase ztratím a nevyhraju‘‘ 😀 . Necháváme však obavy stranou a štrádujeme si to k pódiu, vedle kterého je  stánek s registrací. Jelikož ani jeden z nás registraci nemá, řádně se poprvé v životě stavíme do fronty nově příchozích registrací. Zde nás slečny nově zaregistrují, předají nám startovní balíček a napíší čísla na tvář. Jenom pro příště by mohl startovní balíček být v jiném materiálu, než je igelitka, když už se dneska tak mluví o tom životním prostředí, ekologii a tak.

                Jakmile jsme registrováni do závodu, přichází druhá část plánu a tou je klasické odlehčení na WC a následné rozběhání. Odlehčení muselo být naprosto skvělé, neboť v závodě nám to pak běží o sto šest. Pak se jdeme ještě převléknout a poté už se začínáme rozběhávat. Společně vyběhneme kousek po trati, abychom si alespoň udělali představu nejen o trati ale hlavně o překážkách. Jak tak běžíme, z pohledu je nám jasné, že zde určitě není ani jedna překážka, která by nám zkomplikovala závod, či zamíchala pořadím. Do toho před závodem ještě pořadatel oznámí, že na překážku máme libovolný počet pokusů, což je pro nás vlastně úplný nesmysl a banalita, ale respektujeme daná pravidla, která byla spíše věnována rekreačním běžcům.

                Podél trati tedy vidíme překážky, které dobře známe a dokonce nějaké taky podomácku vyrobené nové. Snažíme se vyběhnout z centra závodu, abychom trochu více protáhli plíce a nohy. Trasa vede poté po betonové silnici asi 500m, ale naštěstí se hned stáčí k řece, kde je příjemný měkký povrch. Běžíme cca 1km podél řeky a všímáme si všeho okolo. Podél však tolik překážek není a my si čím dál víc uvědomujeme, že to bude jen o tom běhu. Zároveň také víme, že nikdo z nás není úplně excelentní běžec a na rovinu si řekněme, že těžíme především z kopců, kde většina závodníků zpomaluje, anebo z překážek, kde naopak většina závodníků dělá hendikepy. Naše dvě nejsilnější zbraně jsou však tatam 😀

                Mezitím koukáme na hodinky a uvědomujeme si, že náš start je za necelých 15 minut, takže se otáčíme a míříme stejnou cestou zpět. Do arény přibíháme zahřátí a připraveni se vydat na cca 11km trať. Mezitím ještě probíhá rozcvičení všech závodníků na pódiu pořadateli závodu. Musím říct, že za celou svoji závodnickou kariéru jsem neviděl takový skvělý zahajující program. A očividně to ocenilo i publikum, která doslova hltala to, co mají dělat. Po velmi řádné rozcvičce se už však všichni elitní závodníci začínají řadit do koridoru, protože závod je poprvé startován intervalově po 30 sekundách. Cimi startuje přede mnou, ale jsme téměř až na konci, protože jsme se přihlásili jako skoro poslední. Po tedy cca 30 závodnících konečně přichází řada na nás. Cimi je vpuštěn na trať. No a konečně hlásí moje jméno a k neuvěření správně (většinou mě všichni vysloví špatně :-/ ). Připravím si hodinky a jdu na to. 3, 2, 1 a jedeeeeeem.

                Vybíhám cca na 75%, jelikož nechci přepálit začátek, a také zároveň chci ještě ušetřit energii, kterou bych rád využil na dlouhé rovinné běhy podél řeky. Přeskakuji první překážku, kterou jsou dvě lavičky. Párkrát podél mlíka oběhnu stromy a po klikaté cestě přichází první překážka, u které hned váhám. Klasicky je to balanc. Jelikož jsem nikdy chybu, krom jedné výjimky, díky které chodím na tuto překážku už s respektem, neudělal, velice pomalým nástupem překonávám překážku. Až moc zbytečně opatrně, když to bylo tak jednoduché. Ondra vedle mě, který mě podporuje, ze mě asi kvetl a říkal si: ,,Co tam sakra vyvádím‘‘ 😀 . Nicméně peláším dál. Překonávám pneumatiky zavěšené mezi stromy, kterou důvěrně znám z našeho OCR tréninku, který vedeme, a utíkám dál za Cimim, kterého už mám kousek před sebou. K jeho doběhnutí mi už schází překonání jen jedna překážka na přelezení a podlezení pódia. Pod pódiem se ještě musím plazit s kládou, ale k mému údivu to zvládám velice rychle a už jsem za Cimim, který se nějak podezřele šetří. Čeká nás ještě skok po kotníky do vody a prolezení opravdu výborného ostnáče v pěkně bahnitém korytě, ale poté už pelášíme ven z arény a skutečný hon na kočku a psa může začít.

                Cimiho předbíhám těsně po vyběhnutí ven z arény a přeji mu hodně štěstí na trati. Docela pěkně a spokojeně se mi běží, a tak nasazuji trochu tempo, neboť roviny mi celkem jdou. Cestou je jen jedna překážka, která je extrémně lehká a tou je proběhnutí klád (cestou zpět je to weaver). S prstem v nose přebíhám a nasazuji tempo 4min/km na dlouhé rovince podél řeky. Ondra mě jen tak tak stíhá. Musím říct, že mi nakonec tyhle dlouhé rovinky vyhovovaly a cítil jsem se na nich silný. Na konci této dlouhé rovinky nás čekalo stanoviště, kde jsme si měli naplnit 1,5l flašku, se kterou jsme poté běželi celý závod. Nic extra pro mě, celkem mi trvalo, než jsem si na tu flašku v jedné ruce zvykl, ale nakonec jsem se s ní sžil až mi na konci, kde jsem ji odevzdával, začala chybět. Jakmile mám tedy flašku naplněnou, vybíhám na most a běžím na druhou stranu řeky, kde na mě čeká houští kopřiv, které musím ostatním závodníkům proběhnout. Než proběhnu celý druhý břeh, mám holeně v jednom ohni a kopřivy cítím po celých nohou. Ale co, alespoň budu zdravý 😀

                No a přibíhám k překážce, o které jsem již hodně dlouho neslyšel a která mě tedy v tomto závodě zaskočila – memory testu. Už dlouho jsem neběžel závod, kde by byl, a tak při přiběhnutí ke stanovišti začínám pomalu opakovat písmena a čísla, která mám ve své kolonce. Nakonec můj memory test zněl 7G2K94. Po asi 100x jsem si kód ve své hlavě zopakoval, až mi začal lézt na nervy, musel jsem začít myslet na něco jiného, ale to se provádělo dost těžce, neboť hned potom vedla trasa do poměrně příkrého kopce. A jelikož jsem zde na malou chvíli přešel do chůze, memory kód se mi neustále vracel. V tu chvíli jsem si byl jist, že kdybych tam umřel a oni by mě oživovali, byla by to první věc, kterou bych jim po probuzení řekl 😀 

                Naštěstí kopec není dlouhý a za malou chvilku se opět stáčí dolů, kde se snažím vše dohnat. Kéž by tu byl Ondra, tomu kopce jdou, tak bych se mohl alespoň nechat od něj táhnout. Dolů z kopce běžím jak neřízená střela, než doběhnu na lesní cestičku, která vede k rozbahněnému potoku, na jehož konci je lávka, kterou musím prolézt. Lávka je tak nízko, že mi nezbývá nic jiného, než se v bahně pěkně vyrochnit. Naštěstí to bylo bahno poměrně mokré ne však lepkavé, takže při svém pokračování se snažím bahno ze sebe rukou sházet. Následuje další skvělá běžecká pasáž, která sice vede do menšího kopečku, ale říkám si, že to se ještě pořád dá, když si vzpomenu na sjezdovky, co obvykle běháme. Po proběhnutí lesem se dostávám na palouček k nějakému rybníčku, či hrázi, kterou po jejím obvodu z části obíhám. Kolem jsou různé šlahouny, takže cesta okolo je tak trošku dobrodružství. Zde konečně dobíhám poměrně větší skupinku běžců, mezi nimiž je můj budoucí soupeř po zbytek závodu Pepa. Na konci hráze leží 4 velké 2m klády, kde jsem instruován, že ji mám třikrát převrátit tam a zpět. Kláda sice vypadá těžce, ale ve skutečnosti byla poměrně lehká. Žádný Arnold Schwarzenegger se tedy nekoná 😀 . Rychle převrátím a jdu do kontaktu s dalšími 4 běžci. Do toho Pepa nasazuje tempo a skupinku vede. Konečně mám nějakého koně, který mě trošku povytáhne. A skutečně. Rychle se chytám a dostávám se do velmi těsné blízkosti Pepy, který to asi vycítil a ještě zrychluje. Momentálně nemám ambice jej dobíhat, přeci jen má ještě cca 15m náskok a přeci jen, závod je teprve v půlce. Udržuji si tedy bezpečnou vzdálenost, ale udržuji stále tempo, které je pro mě zatím velice slušné. Jsem rád, že trénink nese své ovoce. Dobíháme ve 4 členné skupince k další překážce, kterou je nošení jedné pneumatiky opět do strmějšího kopce. Nejhorší a asi nejtěžší bylo dostat se přes první svah s tou pneumatikou, poté už to bylo lehké, tedy alespoň pro mě, protože jak říkám, my jsme na tyhle záludnosti zvyklí a právě tady těžíme drahocenný čas oproti ostatním běžcům. A také že ano, na této překážce jsem předběhl další dva závodníky a už jsem pár stop za Pepou. ,,Ten mi neuteče‘‘: si říkám. Těsně v závěsu za ním dobíhám k poslední překážce před občerstvovačkou k vodní rouře, kterou musím prolézt. Díky bohu, že na rozdíl od roury z Heroes racu je tahle o dost širší, a tak můžu pohotově a rychle prolézt na druhou stranu. Opravdu, lidi, tomuhle se nesmějte, třeba na Svídnickém extrému a na Heroes racu je to pro nás s bráchou nejtěžší překážka pro jakožto největší a asi i nejtlustší závodníky 😀 .

                Během pár sekund jsem na druhé straně a dostávám se k občerstvovačce, kde je však napsán na zemi další úkol – hádanka. Jelikož jsem byl v zápalu boje ani jsem si nevšiml, že tam byly další dvě možnosti, které jsem si mohl vybrat, ale jak jsem spěchal, bral jsem tu první, která mi přišla do cesty. Moje zadání znělo pro mě celkem jednoduše, ale v cíli jsem byl pěkně překvapený, ne že ne. Přesné zadání si nepamatuji, ale Ondra to vyfotil, takže to uvidíte dole v přílohách. Zapamatovávám si tedy odpověď a vydávám se do nejstrmějšího kopce z celého závodu (alespoň tak to stálo na cedulích, které byly po cestě nahoru do svahu).

                Jak jsem již výše psal, zas takové utrpení mi to oproti sjezdovkám nepřišlo, takže jsem celkem bez obtíží přežil až na vrchol. Moji protivníci na to však měli jiný názor a bylo vidět, že tady ztratili drahocenný čas a jejich náskok se ztenčil. Jakmile jsem byl na vrcholu, čekalo nás přelezení po slacklině, kde už jsme zase byli 4 a tentokrát už jsem byl vedle Pepy a odtud náš boj započal. Pepa sice slacklinu přelézá první, ale já jsem mu hned v patách. Navíc po každém dosaženém vrcholu následuje cesta zpět dolů a ta nemine nikoho, takže už jsem se i tak trochu těšil, že už budeme opět pomalu směřovat nejen dolů z kopce ale zároveň už i do cíle. A jak jsem řekl, tak to i bylo a cca 1,5km vede trasa poměrně krásnou lesní stezkou dolů. Oba pelášíme, jak kdyby nás na nože brali. Ani jeden nechce nechat toho druhého jít před sebe, a tak svádíme poměrně vyrovnaný boj až k další překážce, kam dobíháme současně. Zde si máme nasadit gumy kolem kotníků a obskákat snožmo malou kapličku. To zvládám o krok rychleji, a tak se konečně dostávám před Pepu. Bohužel asi jen na 2 minuty, než mě doběhne. Vybíháme na louku, kde se ale opět trasa stáčí směrem dolů a zde už jdu nekompromisně do čela já, protože na hodinkách vidím 8km a vím, že se blíží poslední 2-3km do cíle. A kde jinde nahnat čas, než na cestě dolů z kopce. Běžím z kopce vesmírnou rychlostí, až si sám sobě přijdu nebezpečný. V půlce kopce seběhneme na lesní cestičku, po které běžíme  až dolů k memory testu, kde jsme naši trasu započínali. Zde přijde osudová chyba, která mě připraví o bednu. Dobrovolník mě pošle místo doleva doprava a já se ztrácím. Dobíhající běžci za mnou mě až později otáčí zpět na správnou trasu, ale v tu chvíli už vidím vybíhat z lesa Lukáše Hanyka, který se mnou bude bojovat o nejlepší příčky. Jelikož mě to trochu rozhodilo, snažím se rychle dostat zpět do tempa, ale nohy trošku povolily a už se jim moc nechce. Snažím se je přemluvit, ale odporují. Trochu se chvíli vleču, než se mi vrátí starý běžecký impuls a já chytám druhý dech. Vybíhám opět na most, po kterém jsme běželi prvně, ale tentokrát již zpět. Doběhnu ke stanovišti, kde jsem dostal flašku s vodou a zde se jí konečně zbavuji. Ještě přitom zvládnu ručkování na traverze a šplh a už peláším zpět do arény s Lukášem v patách. Opět běžím po příjemné cestičce podél řeky až k weaveru, kde mě ale bohužel Lukáš dožene, protože tu je fronta a dva se na ten malý weaver nevejdeme. Jakmile ho mám hotový, následuje kontrola hádanky, kde úplně bravurně selžeme všichni, co jsme tam byli – Lukáš, já i Pepa. V cíli se tomu všichni divíme a smějeme, jak nás organizátoři načapali 😀 .

                Následuje posledních pár metrů a už jsme v aréně, kde nás jistojistě ještě pár překážek čeká, ale víme, že už je brzy konec. První nás čeká přelezení jedné pro mě nízké překážky a potom irská lavice, kterou krásným výmykem zvládám. Poté velice sympatická disciplína tažení auta, kterou si spíše užívám, což se Ondrovi samozřejmě nelíbilo. Rychle to tedy dotáhnu a běžím na předposlední překážky, jimiž je proběhnutí dopravního hřiště a bradla. Na bradlech se nepohodnu s dobrovolnicí, která mě špatně instruuje o tom, co si na překážce můžu dovolit a co ne. Ale jako vzorný závodník nedělám problémy a dávám si to ještě jednou, když tu teda nejsou žádné hendikepy. Poté už mi zbývá jen prolézt směšně nízký lowrig, který díky své výše/délce mám asi během dvou vteřin hotový a je tu poslední překážka. Před ní nejprve odevzdám kartu, kterou jsem získal během běhu a kde je znázorněno, že jsem neuhodl hádanku, a tak si musím dát jedno trestné kolečko raka. Naštěstí všichni běžci přede mnou také neuhádli, a tak aspoň nerakuji sám. Okruh raka také není naštěstí dlouhý a než mě stihnout začít pálit tricepsy, mám to za sebou. Pak už jen několikrát bouchnu kladivem do pneumatiky a probíhám cílem.

                HOTOVO. Mám to za sebou. A musím říct, že až na lehkost překážek to byl velice sympatický a fajn závod. Ale o tom až v celkovém hodnocení. Ve finiši si ještě dojdu do rautového stánku s občerstvením pro závodníky, kde je snad úplně všechno od pomazánek, buchet až k muffinům. Jelikož jsem zrovna doběhl, tak nemám na nic zrovna chuť, ale po nějaké chvilce se tam samozřejmě vrátím, abych ocenil připravený raut.

Celkové shrnutí:

POZITIVA

  • Na lokální závod splnil všechny požadavky (trasa, překážky, organizace…)
  • Nejlepší prezentace a rozcvičení na úvod závodu, co jsem kdy zažil
  • Krásně členitá trasa
  • Snaha o individualizaci překážek a homemade překážky
  • Kreativita
  • Program pro diváky, děti ale i závodníky a to jak před závodem, při závodě i po závodě
  • Dobrá organizace až na pár výjimek
  • Nejlepší cílové občerstvení, které jsem kdy zažil, to bylo prostě TOP
  • Tombola

NEGATIVA

  • Značení mohlo být ještě o malinko lepší obzvláště v úsecích křižovatek, nebo v úsecích možných na svedení z cesty
  • Využívat přírodních překážek či objektů. Na trati jsme při rozběhání narazili na spoustu míst, které se daly ještě využít na různé vylomeniny 
  • Každý závod, který si chce říkat OCR, by podle nás měl mít alespoň jednu ručkovací překážku, která nám tady bohužel chyběla (a klidně i nějakou střelbu)
  • Startovní balíček v igelitce, ale no tak, mysleme na to prostředí trochu 🙂

 

Celkově však musíme organizátora pochválit, neboť na lokální závod odvedl skvělou práci a my jsme byli v celku spokojeni. Každý závod má své chybičky, ale je jen na nich, zda se z nich poučí a příští rok se ukáží zase o kousek lepší. Držíme Beroun race palce a možná naviděnou příští rok 😉

No a kde nás uvidíte příště? Hmm, co myslíte?

Těšíme se na Vás.

Sportu zdar!

Vaše Dvojčátka

 

Komentáře