MČR 2019

1. 09 2019

Zdravíme všechny sportovce, ale i nesportovce.

Je nám úplně jasné, že na tento report jste zvědaví v tomto roce nejvíce, a tak nebudeme příliš dlouho napínat a pustíme se do toho. Jak asi víte, jedná se o report z největší OCR události na území ČR, čili o mistrovství v OCR, které se konalo jako minulý rok v Harrachově. Protože se my již tradičně účastníme pouze ,,hlavního‘‘ závodu na 15km, nutno zmínit, že předešlý den, tedy v pátek, se zde konal závod ještě na 3km. Hlavní koncepce mistrovství ČR v OCR je taková, že jde o zvolení nejlepšího ocr závodníka na 3km a poté na 15km. Jelikož krátké závody nejsou naší doménou, zúčastňujeme se tedy pouze závodu na 15km+. Co se týče závodu na 3km, nemůžeme bohužel soudit, ale podle ohlasů to byl mordor. Co však můžeme hodnotit, je hlavní závod na 15km, tak pojďme na to!

Na závod vyrážíme v denním předstihu a nocujeme v místním hotelu téměř v Harrachově. Hotel není nijak zvlášť luxusní, ale na přespání to stačilo. Druhý den si balíme saky paky a vyrážíme vstříc našemu dobrodružství. V místě konání jsme téměř okamžitě a již tradičně parkujeme na parkovišti po levé straně, odkud jsou i vidět nějaké překážky a část trasy. Zaparkujeme tedy, hodíme na sebe naše nové dresy a jdeme na čumendu k překážkám, které jsou v dohledu. Hned z úvodu na nás koukají překážky od Wilsonky, které nutno podotknout slušně upgradovali a skutečný ocr nadšenec je musí být potěšen. Je zde i nová překážka s názvem Gibbon, která je údajně eliminační, a která prý včera zmařila závod nejednomu závodníkovi. Nebudu se nyní příliš rozepisovat o tom, jak překážky vypadaly a jak se mají zvládnout, o tom až později (zároveň využijte fotogalerii pro přehled o jakou překážku se jedná). Okoukneme tedy prostředí a pomalu se vydáváme směrem ke skokanským můstkům, kde je veškeré dění jako registrace, stánky a zázemí závodníků/fanoušků. Už při štrádování nahoru nám nemůže uniknout vymlíkování (označení) trasy nahoru dolů, a tak se trochu nemůžeme ubránit představě, že to díky tomu bude celkem chaos na trati. Nicméně se necháváme překvapit, co pro nás organizátoři tentokrát vymysleli.

Jsme konečně nahoře. Náš zrak je upjat na množství překážek, které se před námi objevují. Vidíme především hodně inovovaných překážek od Predator racu, ale jsou zde i překážky od Gladiatora či Barbarien racu. Už teď je jasné, že to bude pro závodníky makačka a naopak pro diváku slušná podívaná. Snažíme se co nejméně zdržovat a rozptylovat překážkami v okolí, ale je to těžké. Ocr závodník si přijde jako malé dítě v hračkářství. Samozřejmě tedy neodoláme a ještě před vyzvednutím registrace jdeme překážky pořádně a z blízka omrknout. První nám do oka padne dlouhá překážka od Predatorů, kde je kombinace upravených starway to heaven a dlouhé konstrukce s ručkováním. Také našemu zraku neušly upravené rybí schůdky, které nevypadaly příliš jednoduše. A takhle bychom mohli jmenovat dalších x překážek, které jsme v aréně viděli, nicméně náš čas se chýlil, a to jsme ještě neměli registrace. Rychle tedy oběhneme zbytek překážek a jdeme si vyzvednout naše startovní balíčky. Ty nám však nechtějí vydat tak snadno, protože neznáme svá startovní čísla. Jdeme to tedy ještě rychle zjistit a poté už bez problémů startovní balíček dostáváme. V tom je tentokrát pouze startovní čip, pár letáků a chipsy s energetickým nápojem. Nutno zmínit, že součástí dnešního závodu jsou i nová pravidla, která byla díky minulému roku nevyhnutelná. Novinkou je zavedení tzv. jokerů, které slouží jako ,,volný‘‘ hendikep. V případě nesplnění překážky si lze nechat jednoho či dva (podle náročnosti závodu a pravidel) jokery přestřihnout a volně pokračovat v závodu. Tentokrát hendikep za onoho jokera byla závěrečná cesta nahoru a dolů ze skokanského můstku. Do jisté míry se tedy závod stává i strategickou bitvou, což mi samozřejmě během závodu absolutně nedojde, protože nejprve ocra-cz tvrdí, že ELITE kategorie závodníků musí všechny překážky dát povinně a pak přijde s jokery. Trochu divná úvaha, ale my nejsme její strůjci, takže to nebudeme dále rozebírat. Pravidla jsou taková, jak je organizátoři nastavili, a my s tím nemůžeme nic jiného dělat, pouze je respektovat.

Máme tedy vše a rozcvička a příprava na závod může začít. Necháváme Martina s mamkou v aréně a my se jdeme rozběhat po okolí. Už jenom ze samotného místa je nám jasné, že terén a trať budou náročné. Dáme pár rovinek a kopečků, okoukneme pár překážek po cestě a už se pomalu vracíme ke startovnímu koridoru, odkud se ozývá svolávání závodníků. Jakmile přiběhneme ke startovnímu koridoru, vidíme zde spoustu závodníků. Oproti minulému roku, kdy nás na startu stálo asi jen 12, tak tentokrát nás je tu asi 35. Závod slibuje tedy slušné soupeření. Na startu stojí esa jako Richard Hynek, Pavel Krejčí nebo Pavel Hrdina. Už teď se těšíme, jaké to bude. Všichni nedočkaví a namotivovaní poskakují v startovním koridoru. A už je to tady, moderátor začíná odpočítávat 5, 4, 3, 2, 1 a stáááááárt! Závod o mistra ČR v OCR začíná.

Tak jako na každém závodu úvodní tempo je šílené a jen ti neostřílenější hřebci startují kosmickou rychlostí. Do čela se hned rve R. Hynek a P. Hrdina. My se držíme v top 10 a snažíme se udržet kontakt s přední skupinou. Je nám jasné, že běh tímto tempem leckteré závodníky po nějaké vzdálenosti unaví a přeci jen, ten závod není úplně nejkratší. Do karet hraje těm, kteří trasu už znají, nebo zde strávili nějakou dobu na trénink. Pro nás neznalce je to strategický boj a sázka do loterie, jestli vyhraje rozum a mírnější tempo s větším ušetřením síly na překážky, či nikoliv. Tak či tak se stále držíme konvoje a pokračujeme od arény do lesa, kde nás čeká první překážka, kterou je irská lavice. Všichni bez pochyby zvládají a s menšími kopanci každý pokračuje dál na další překážku, kterou jsou pneumatiky zavěšené na stromě. Zde se trochu zdržujeme, protože se na ně vejdou jen 2 max 3 závodníci najednou. Po frontě a čekání však taky zvládáme a první konvoj se nám začíná trhat. K tomu ještě přispěje prolejzání roury, kde se opět odstup prvních borců rozšíří, neboť každý závodník musí čekat, než si do roury vleze, a nebo než předešlý závodník vyleze ven. Pomalu ztrácíme kontakt s prvními 5 závodníky a začínáme spíše vytvářet 2-4 členné skupinky. My jsme ve skupince s Martinem Svobodou, se kterým vlastně běžíme až do arény. Následuje krásná běžecká pasáž nahoru a dolu okolo Harrachova. Okolí zdobí krásná zeleň a mechový porost. Skoro by se člověk zastavil a vychutnal si tu nádheru, ale díky závodu jí míjí v cuku letu. Blížíme se k farmers carry, což je nošení klády zavěšené na řetězu. Snadná překážka však cíleně směřována na unavení předloketních svalů, které budou nejvíce třeba v aréně na většinu těžších překážek. Okruh s kládami v každé ruce je poměrně krátký a není moc do kopce, takže všichni běžíme a za doprovodu motivačních řečí dobrovolníka spěcháme dále. Párkrát seběhneme kopec, párkrát ho opět vyběhneme a už slyšíme hlasy moderátora z arény. Jsme blízko!

Dostáváme se k mostu, který jsme na začátku přebíhali směrem do lesa. Než jej překročíme, ještě musíme vyšplhat lano, které díky naší výšce zdoláváme během sekundy (výška byla max 3m). No a nyní nám je zcela jasné, co nás čeká. Pouštíme se do sjezdovky, která je v polovině přerušena nošením pytle. Cesta nahoru je kupodivu svižnější, než by se nám zdála, možná i díky fandění diváků okolo. S nalaktátovanými stehny se vyškrábeme na místo startu nošení pytlů, které je na stejném místě, jako minulý rok s pouhým rozdílem ve váze pytle. Oproti minulému roku se mi zdál pekelně těžký a při hození jej na záda se mi podlomila kolena. Ale i tak si to s ním jako horník štráduji směrem vzhůru. Jdeme jak trpaslíci za sebou nahoru k paletě a zase dolů. Při seběhu se pytel dostává hluboko do páteře a v tu chvíli je motto no pain no gain skutečností 😀 . Jakmile jsme dole, s radostí se zbavujeme pytle a míříme přímo do arény. Konečně těžké překážky a snad i nějaká ta eliminace závodníků.

Přibíháme k prvnímu delšímu kombu, které se skládá z tyče, žebříku, zavěšených desek a kruhů. Krásná opičárna. Bez váhání se pouštíme do komba, já první, Ondra hned v závěsu. Po tyči můžeme ještě s nohama, poté následuje žebřík, ze kterého lezeme na tyč, už však pouze po rukou, dále na zavěšené desky, na kterých jsou dva vstupy a z nich rovnou na kruhy, ze kterých se zhoupneme na zavěšené boty, což je vlastně zvonek a konec komba. Ondra zvládá rychleji, a tudíž pokračuje teď první.

 

Ruce jsou ještě v pořádku, čili nemá smysl se nikterak zvlášť šetřit, a tak se vrháme na další překážku, která následuje – baby barbarian segmentové kombo. Kombo se skládá z nějakých železných madel, otáčidel a boxovacího pytle, po kterých se máme dostat na druhou stranu. Naštěstí jsou segmenty blízko a naše rozpětí je dlouhé, takže bez využití všech segmentů jsme na dva hupy na pytli, ze kterého se musíme dostat na označenou pásku ve výšce pasu. To hravě zvládáme a čeká nás náš oblíbený weiver. Na něm se soukáme jak žížaly nahoru dolů, ale zase nic, co bychom nezvládli. Odtud vybíháme k našemu překvapení z arény ven po betonové silnici dolů, kde nás čeká gladiátorská překážka- protáčení madel zavěšených na konstrukci. Tato překážka vyžaduje poměrně velkou sílu v pažích a hlavně výdrž ve shybu/přítahu, ve kterém je celá překážka zdolávána. Cílem je protočit madla 4krát nahoru/dolů. Splněno a pokračujeme bok po boku s bráchou dál. Obíháme v podstatě arénu a už se do ní zase vracíme. Jak se dalo očekávat, bylo to jen na provětrání rukou.

Vybíháme menší kopeček a opět stojíme na sídlišti celého dění a před dalšími monstry. Tentokrát nás čeká upgradované kombo od predátorů, které se skládá z jedné části ze stairway to heaven, dále ručkující konstrukce, dvou velkých železných točivých kol a lan. Nejednoho závodníka tento gigant skolil. Oba zkušeně vylézáme schody do nebe, poté přehmatáváme na železnou konstrukci a chytáme se velkých kol. Z těch se jediným mohutným zhoupnutím musíme dostat na druhé kolo, které je poměrně vzdálené. Já jsem tento posun podcenil, a tudíž mi moje zhoupnutí nestačilo, abych se chytl druhého. Chvíli tam tedy visím a rozhoupávám se, abych překážku splnil. To se mi daří a nakonec už jen lana, z kterých se dotýkám zvonku. Ondra už má dávno hotovo 😀 .

Po tomto kombu přecházíme na novinku, na speciální verzi rybích schůdků, na který máme však jen jeden pokus. Nechám jít Ondru prvního, abych viděl, jaké chyby, či naopak se dopustí, abych věděl, jak na to. Bohužel Ondra nesplňuje a musí na ,,klasické‘‘ rybí schůdky. Ty zvládá s přehledem. Mě mezitím čekají ty speciální rybí schůdky. S respektem nalezu na tyč a zkouším mohutnou silou přemrštit madlo na druhou stranu, což se mi nakonec podaří, ale právě díky této velké síle mi madlo vypadává ze zarážky a to pro mě znamená jediné – také nesplněno. Jdu tedy také na rybí schůdky, po kterých musím absolvovat hendikep pod sítí. Podlezu síť, dám rychlé občerstvení na občerstvovačce a peláším dolů za Ondrou ke kolíkům.

U kolíků dostáváme od gladiátorů info, že jsou díry lehce sevřené díky vlhkosti, a tudíž ať nezastrkujeme kolíky příliš hluboko. Jdeme na překážku souběžně, nicméně Ondrovi to jde rychleji. Netrvá dlouho a Ondra má hotovo, zatímco já se tu celkem lopotím, protože moje díry jsou nějaký vadný 😀 . U předposledního zastrčení se však stane něco, co mi zkomplikuje celý závod a co do značné míry ovlivní i můj výsledek v závodě. Na předposledním zastrčení se snažím kolík zastrčit do díry, což se mi povede, ale při vyndavání toho druhého za sebou se cuknu a zkřížím si palec pod kolík. Okamžitě se pouštím a koukám na svůj prst – je vykloubený. V šoku si jej rychle nahazuji, ale palčivá bolest proniká celou rukou. Chvíli si tam skáču jak jezdec na bejkovi a začínám přemýšlet co dál. Na vzdávání samozřejmě nepadla ani myšlenka! Zkouším se kousnout a po delším poskakování se do toho pouštím znovu. Palec bolí, ale už jsme snesli asi i horší bolesti. Se slzou v oku kolíky zvládám, ale trauma zůstává. Je mi jasné, že teď budu značně znevýhodněn a že mé dokončení visí na vlásku. I tak jsem ale ani jednou nepřemýšlel o ukončení nebo o přestřihnutí jakéhokoliv náramku. A to byla chyba. Kdybych věděl, že zbytek závodu a překážek zvládnu, nebo že mám vlastně vůbec tu možnost si to nechat střihnout a pokračovat dál, tak bych to byl býval asi i udělal, ale zkrátka v tu chvíli mi to absolutně nedošlo, že tuto možnost mám. Pořád jsem žil v domněnce, kterou o eliťácích lidé prohlašovali, a to tu, že by eliťáci měli dát všechno. Z toho důvodu jsem ani o žádném střihání nepřemýšlel a co si budeme povídat, kdyby jo, mohl jsem být o nějakou tu minutu v cíli dřív. No nic, pokračuji s osobním hendikepem dále. Následuje přelezení pyramidy s lanem a dále po mostě směrem dolů na palouček, kde poblíž parkujeme, a také tam, kde jsou další eliminační překážky.

Dobíhám k údajně nejvíce eliminační překážce včerejšího závodu, a tou je náročná a nová ručkovačka od Wilsonky. Bohužel zde strávím asi 35 minut (podle hodinek), neboť díky palci nejsem schopen se na překážce udržet. O to víc mě štve, že jsem kolikrát došel skoro až na konec a tam se kvůli bolesti pustil. Jsem však odhodlaný to zvládnout stůj co stůj, přestože mě už většina závodníků předhání. Zlom asi nastane tehdy, kdy k překážce dorazí Zdeno a ten mě prostě vyhecuje tak, že to po těch 45 minutách zvládám!!! Zdeno DÍKY!

Pokračuji dále a snažím se to dohnat alespoň běžecky. Následuje menší stěna, na které jsou zavěšená 3 lana, po kterých se máme dostat na druhou stranu bez doteku země. To naštěstí hravě zvládám a pokračuji na poslední překážku, která je na louce. Tou je dlouhá železná konstrukce s dřevěnými kruhy a zavěšenou kládou. Naštěstí na kruzích umím lézt i bez palce, takže to zvládám a po prkně lezu přes lokty, abych palec ušetřil na náročnější překážky. Opět nabitý euforií ze zvládnutí i v tomto stavu se rozebíhám po louce ven z centra dění. Na křižovatce chvíli bloudím, protože tu není žádný dobrovolník ani značení tratě, ale po nějaké chviličce mi poradí kolemjdoucí. Vrhám se do potoka, kde se krásně svlažuji a regeneruji. V něm běžím nějakou chviličku, než se dostanu na asfaltovou silnici v centru Harrachova. Celkem nezvyk z lesa do města? K mému překvapení jsou však přímo tady na očích turistů podél silnice dvě překážky. První je taková delší alternativa wievru, což opět po loktech zvládám a poté zcela nová- na hrazdě zavěšené háky. Naštěstí háky jsou na té železné hrazdě a kloužou, takže po dvou až třech klouznutích jsem na druhé straně, opět s minimálním vypětím sil.

Poté následuje pro mě nejlepší běžecká pasáž potokem a krásným trailem v lese. Zde se opět tempově chytám, ale běžím sám, soudím, že z eliťáků jsem už asi taky poslední. Trochu se uklidňuji myšlenkou, že ne všichni ještě mají dva náramky jako já. Před vběhnutím do dalšího potoka mě čeká kladina, kterou však zvládám s úžasem diváků ladně jako laňka 🙂 . Běžecky se cítím dobře, nicméně bez kontaktu závodníků je to pro mou psychiku náročné. Naštěstí už se vracím k festivalce a čeká mě zde treewalk, kde konečně spatřuji mamku a Jiříka, který dělá zde dobrovolníka. Ty obeznámým s mojí situací a proč jsem tak vzadu. Treewalk je překážka, která je založená na přešplhání 3 klád ve svislé poloze bez doteku země. Nikterak silově náročná překážka jako spíš překážka o dovednosti a silou dolních končetin, přes které se má původně překážka zvládnout. Překážku zdolávám na druhý pokus, protože u prvního jsem prostě neměl dostatečně vytažené kalhoty a to, jak někteří víte, hraje dostatečně významnou roli 😀

S mamkou po boku se vydávám na další překážku, která je umístěna v potoce. Nejradši bych tu zůstal a cachtal se, ale bohužel jsem musel překážku zdolávat a pokračovat dále. U překážky stojí Kadrmas a Novák, kteří mě instruují. Potokový low rig sice vypadá obtížně, ale dá se v pohodě zvládnout a to i bez palce. To samozřejmě demonstruji a hravě překážku zdolávám během několika vteřin. Na konci překážky se hezky rychle opláchnu a svlažím (ten den bylo snad 30 stupňů) a bleskurychle pokračuji dále. Vím totiž, že má ztráta je veliká. Při přelézání jezu se mi stane ještě jedna nepříjemná událost, která podtrhne ten super dnešek. Při přelézání zavadím o nějaký kámen a přetrhnu si hodinky, které naštěstí vydrží na ruce, a já si toho stihnu všimnout dříve, než spadnou úplně. Vylezu tedy a hodinky odevzdávám mamce a pokračuji směrem k tahání kladky a poté už nekompromisně celou sjezdovkou až na vrchol Černé hory.

Cesta až na vrchol je nám ještě zpestřena otrokářským nošením pytlů na hřbetu zad, které mimojiné také nejsou nejlehčí. Nicméně člověk je alespoň prověřen opravdu komplexně 🙂

Na vrcholu hory nás čeká destroyer, který jako poslední brání v tom, abychom se občerstvili. Ano, hned za ní je občerstvovačka. Rychle tedy vylézám nahoru a dávám si zasloužené občerstvení, neboť ten kopec je fakt za trest. Hodím do sebe pár kelímků vody a pokračuji zase klasicky po celé sjezdovce až dolů k vleku, kde na mě čeká moje oblíbená překážka – ufo. Zde se setkávám s dotazem, kde jsem, že brácha tu byl už asi před hodinou 😀

Ukazuji nateklý palec a rychle pádím pryč, než si začnou myslet, že jsem na procházce. Poté následuje klasické stáčení trasy nahoru a dolů lesem, než přijdou další překážky jako přelezení stěny, low rig a další. Vše opět bez ztráty náramku zvládám. Jediná obávaná překážka, na které jsem si nebyl jist, a to na překážce od shybuj, se však ukázalo, že byla zjednodušena kvůli včerejší eliminaci většiny závodníků. Ted už jsem si byl téměř jist, že už musím zvládnout vše. Pomalu se blížím zpět k aréně a je mi jasné, že už mě čeká jen pár překážek. Opět se vracím na louku, kde mě čekají 2 komba od excalibur race. Naštěstí jsou to komba, která jsme nedávno absolvovali, takže žádný problém. Zde se potkávám s P.Peškem, který tady z nějakých důvodů stagnuje. Snažím se ho podpořit, aby to nevzdal, a jak se později ukáže, i on neprobojuje až do cíle. Já mezitím komba zvládám včetně ježka v kleci a přes potok si to štráduji na závěrečné překážky, jako jsou ninja jumpy a conquer the castle. Ninja jumpy jsou spíš sranda, takže hravě přehopsám a dobytí hradu taky pro závodníka mých výškových rozměrů není problém. No a jdeme do finiše 🙂

Závěrečný výšlap půlky sjezdovky a jsem opět tam, kde to všechno začalo. Pár metrů před vstupem do arény navíc potkávám Ondru, který to má už za sebou. Ten mě věrně doprovází na poslední 3 překážky dnešního 15+km závodu. Zdolám poloviční wiever a následuje poslední těžká překážka a tou je facility kombo od barbarien racu. Je to poslední dlouhé kombo a je jasné, že takhle na konci už tolik sil závodník nemá. Bohužel kombo je zaměřené převážně na ruce a hlavně na stisk, který díky palci na pravé ruce nemám. Je mi jasné, že tady budu bojovat. No nic, jdu na to!

Zkouška zavěšení se a pověšení na kolíku je celkem zkouška ohněm, a pokud to nezvládnu rychle, budu trpět. Bohužel první pokus nevyšel a v půlce kolíků padám. Takhle se to opakuje další 2 pokusy. Hold tady mi ten úchop hodně chybí a musím říct, že tady to pro mě bylo asi nejtěžší. I přes velkou podporu Ondry, mamky, Martina i ostatních jsem byl nucen tuto překážku vynechat a nechat si tak jeden náramek odebrat. To už ale nic neznamenalo, protože přede mnou byla už jen big shock wall, kterou zvládám a závěrečný můstek s očekávaným cílem na jeho vrcholu. Neztrácím tedy čas a začínám svůj poslední výšlap do cíle. Martin mi dělá společnost. Když si vzpomenu, že jsme tady několikrát běželi Redbull400, říkám si, co jsme to byli za šílence. Nicméně s Martinovou společností mám můstek kupodivu celkem rychle vyšlápnutý a cíl mám již na dohled. To ještě však netuším, že mě čeká hendikep ve formě ještě slezení do půlky můstku a zpět nahoru. Nic ani neříkám, poslušně jdu tedy zpět do půlky kopce a opět nahoru. Už to není tak hrozné a coby dub jsem zpět. A to je už konec mého utrpení, neboť pípám čip, dostávám medaili a vím, že to mám za sebou, a že jsem splnil to, co jsem si v půlce závodu řekl – že dokončím stůj co stůj s náramky!!!

Euforie není ani taková, jakou bych normálně míval, ale i tak mám radost, že jsem běžel a dokončil. Pozávodní pocity nijak už nebudu rozebírat, protože když se ohlédnu 7 stránek za sebe, je jasné, že většina sem ani nedojde, a že stejně všichni čekáte na finální hodnocení. Nebudu tedy dále zdržovat a jdeme na to….

 

Celkové hodnocení

Pozitiva

  • Nádherně zvolený a vyrovnaný běžecký x překážkový profil
  • Jednoznačně nejnáročnější překážkový závod z ČR OCR scény a z hlediska všech tří dosavadních MČR
  • Perfektní složení tuzemské OCR scény, která dala do kupy ty nejlepší a nejobávanější překážky
  • I jako velké pozitivum bereme změnu trasy i přesto, že se zde MČR koná podruhé
  • Zajištění prostor na stanování, parkování, toy toyky a další…

 

Negativa

  • Stále dokola se nám nelíbí zvýhodňování elitních závodníků aneb hlavní diferenciální rozdělení závodníků by P. Vinický
  • Stále bojkotujeme různá soustřední či trénování závodníků v lokalitě závodu a na překážkách, což se děje stále
  • Stále nesouhlasíme s tím, aby elitní závodník značil či stavěl překážky, na kterých později sám závodí. Chápeme, že dobrovolníků je málo, ale snad chápete i hledisko naše…
  • Zavedení jokerů (jako proč? Nejdřív všude diskuze o tom, že ELITE závodník má dát všechno a pak dostaneme do ruky dokonce 2 jokery? To je pak dost strategický boj místo fyzického…bohužel samotným příkladem byl i Ríša Hynek, kdy si dobrovolně nechal jen tak střihnout náramek, jen aby udržel kontakt s P. Hrdinou a mohl tak bojovat o první místo.)
  • Značení tratě – po celou dobu závodu super s výjimkou rušné městské části, kde v danou dobu nebyl dobrovolník a konkrétně třeba já nevěděl, kam běžet. Jinak super značení po celé zbylé trase.
  • Medaile bez stužky. Nezlobte se, ale bez stužky tu minci člověk vezme a někam vyhodí či ztratí. Oceňujeme snahu organizátorů za to být originální, ale bohužel se přikláníme k negativnímu názoru většiny…

 

I přes nějaká ta negativa hodnotíme závod poměrně vydařeně 🙂 . Co se situace ohledně OCRY týče, nebudeme se vyjadřovat, ale nicméně hodně věcí, které jsme v minulosti tvrdili, se nám potvrdily a měli jsme v nich pravdu. A co se týká nás… po závodě jsme s našimi OCR přáteli naskákali do potoka a zregenerovali jak puchýře na nohou tak především na rukou.

 

A kdeže se uvidíme příště? No hádejte 🙂

Vaše Dvojčátka

Komentáře