Excalibur race Mladé Buky 2021

15. 05 2021

Ahooooooooooooooj sportovci,

tak jsme se konečně všichni po tak dlouhé době dočkali a dostali jsme šanci odstartovat naši sportovní OCR překážkovou sezonu. Všichni z nás určitě pilně trénovali a vyčkávali na moment, kdy si budou moci svoji formu otestovat, stejně tak jako my. Od posledního závodu uběhla velká řada měsíců a nechat nohy tak dlouho odpočívat absolutně nepřipadalo v úvahu, takže od posledního závodu jsme jen makali na objemových trénincích a jiných fyzických šílenostech, které nám v té době cvrnkly přes nos. A jelikož to byla snad naše nejdelší závodní odmlka vůbec, tak jsme do tréninků tentokrát dali opravdu vše a na našich Suunto aplikacích a sportovních denících se objevovala čísla, která jsme zatím nikdy neviděli, viz přes tisíc naběhaných kilometrů (hlavně Radek), tisíc najezděných kilometrů na kole (hlavně Ondra), plavání, cvičení a jiného. To vše nás motivovalo k tomu, otestovat naši připravenost na prvním závodě, který se naskytne, a to je právě ten, o kterém Vám budeme povídat dnes. A samozřejmě se jedná o naši srdcovku – Excalibur race. Tentokrát v lokalitě, ve které jsme úplně poprvé, v Mladých Bucích. Tak pojďme na to!

Mladé Buky jsou lyžařský areál v Krkonoších, čili už tento fakt zajišťuje náročnou trať, kopce a hodně nastoupených metrů. Normálně v sezoně by nás to děsilo, nicméně teď, když máme perfektně natrénováno a ještě je to pro nás první OCR závod sezóny, jsme v plné síle a plně připraveni. Vlastně se dost těšíme, nejen kvůli nové lokalitě, ale také proto, že uvidíme tu naši OCR rodinku, kamarády a hlavně, že zažijeme opět ten krásný pocit být na trati a závodit!!!

Vsadím se, že s tímhle pocitem jsme nepřijeli do arény jen my, a když pominu vládní nařízení, tak i tak se zde sešla velká řada sportovních nadšenců a elitních závodníků. Troufám si tvrdit, že sportovní akce se mohly i nadále konat, neboť přístup lidí byl naprosto ukázkový a bylo vidět, že lidem ten pohyb chybí, a že jsou v tomto ohledu skutečně schopni vytrpět cokoliv, aby mohli fungovat i za těchto podmínek (roušky, vládní omezení a atd.) a přesto sportovat. To nás velmi potěšilo, protože jsme se báli, že na závody nikdo nepřijede, anebo že kvalita soupeřů klesne. Naštěstí hned po příjezdu vidíme hodně zvučných jmen, což nás přesvědčuje o opaku. Naopak už teď je jasné, že minimálně první desítka ve výsledkové listině bude pěkně nabouchaná. Navíc věříme, že tihle závodníci také nelenili a makali o sto šest, takže dostat se do top 10 by byl pro nás úspěch. Motivace by byla, takže je na čase si jít vyzvednout startovní balíčky a zjistit, co a jak.

Startovní balíčky se tradičně vydávají v depu u kamionu s nápisem Excalibur race, kde holky makají o sto šest, neboť se musí stále dodržovat nařízení jako rozestupy, roušky a podobně. Před námi je tedy pár závodníků, naštěstí to utíká rychle. Jakmile dojdeme na řadu, hned se zdravíme se všemi, které známe a přeci jen, už jsme tak trochu známé firmy 🙂

Dostaneme tedy naše závodní balíčky na oba závody, které neseme do auta a hurá prozkoumávat arénu. Tu nebudu příliš podrobně popisovat, neboť tak učiním až při popisu tratě. Startovní koridor začíná v samotném centru vleku lyžařského areálu, kde na nás koukají hned 4 překážky. V cíli klasická multikomba a na začátku ostnáč a ručkovačka. Co je však nepříjemné, že hned asi po cca 5m vyběhnutí ze startu nás čeká bahýnko. Organizátoři si nás tedy vychutnají už takhle z kraje, takže Kubo, děkujeme 😀 .

Po aréně se jen spíše rozkoukáváme a nepouštíme se moc daleko, dokonce ani sjezdovku ne, protože je všude trochu mokro a bahnito a my nejsme převlečení. Během našeho pobytu tady jsme potkali spousty přátel, se kterými jsme se nejen fotili, ale také jsme pokecali, jak kdybychom se roky neviděli. Viděli jsme se tu s Kubou Podzimkem, Pepou Babákem, Romanem Tothem, Markem Pizurem, Martinem Sondou, Matesem Vepřkem, Pepou Lacinou, Milanem Linkou, Petrem Švadlákem a dalšími. Opravdu úžasné shledání borci, rádi jsme vás viděli a navíc byla opravdu čest s Vámi opět běžet a závodit.

Po rozkoukání se po aréně nastal čas po několika měsících obout VJ sportky, roztrhané kalhoty, správně špinavé týmové dresy a jít se rozběhat. Krev v žilách začíná pomalu bublat, tepovka mírně stoupat. Tenhle pocit tu dlouho nebyl, čili nervozitka trochu je, ale tak to máme rádi. Jdeme tedy trochu protáhnout nožky a rozběhat se po okolních kopcích. Docela nám to jde a běhá, nicméně vidina běhu do sjezdovky nahoru a dolů našemu klidu nepřidává, přeci jen naši hmotnost tolikrát do sjezdovky tahat nechceš. Po nastartování nohou a zahřátí se je čas si jít stoupnout do startovního koridoru a čekat na ten výjimečný okamžik – START.

Start je intervalový, nejen kvůli bezpečnostním pravidlům, ale i klasicky, jak jsme u Excalibru zvyklí. Probíhá poslední kontrola nažhavených hodinek v režimu extrémní překážkové běhy a startovního čipu a už před námi vidíme notebook s odpočtem a časem našeho startu. Tak jdeme na to, je na čase odstartovat OCR sezonu 2021 a pustit se do boje o nejvyšší příčky. Je to tu, 3,2,1 a start!!!

Čipuji jako první, Ondra jako druhý a pozvolna rozebíháme závod na 10km+. Říkám pozvolna, protože hned po 5m nás čeká plazení se ve velmi ,,voňavém“ bahenním korytu pod ostnáčem. Do koryta je očividně svedena i močůvka, takže tento odér se s námi ještě nějakou dobu potáhne (pro info, tato svěžest se nás držela i po pečlivém vykoupání i druhý den). Pod ostnáčem tedy velmi rychle podlézáme na jeho druhý konec, zasvinění až po uši, ale pokračujeme hned na první ostřejší překážku, kterou je ručkovačka s vícero segmenty. Pro nás překážka nijak zvlášť náročná, nicméně po ubahnění od předchozích závodníků, určitě ostatním závodníkům zabrat dá. Nalézáme tedy na první segment na dlouhou kládu, ze které se přehoupáváme na lano, z toho na kruh, ze kterého už zvoníme. S naší délkou a rozpětím to pro nás byla hračka, ale tolerujeme a chápeme, že pro různé závodníky a hlavně závodnice to může být náročnější.

Pokračujeme tedy prvním výběhem do sjezdovky, naštěstí prozatím ne zcela kolmým směrem. Snažíme se nahodit nějaké rychlejší tempo, ale než se plně rozeběhneme, na konci kolmého svahu čeká další překážka – ježek v kleci. Překážka taky nijak zvlášť náročná pro OCR elite závodníky, nicméně zase důležitou roli hrály umazané ruce, které se lehce mohly z ježka smýknout. Proto rychle ještě utíráme ruce do suchých míst dresu a bez váhání na překážku naskakujeme. A rolujeme a rolujeme, až na druhou stranu, kde klepeme na dřevo (místo zvonku). No a tady, po splnění překážky, už nám je úplně jasné, že se prvnímu výběhu do sjezdovky nevyhneme. Kopec před námi.

Kopec pozvolna stoupá, my ale stále běžíme. Jakmile se kopec dostane celkem do převýšení, přecházíme do rychlé chůze, naštěstí hned na to je šplh. Lano je zavěšeno o vlek ve výšce ani ne 3 metry, takže v podstatě do půlky vyskočíme a na dva přírazy klepeme na uzel, jehož jsme se měli dotknout. Lano navíc bylo tlusté a ohebné, takže se smyčkou na nohy si myslím to museli dát všichni. Navíc šplh je dle mého názoru základní dovedností pro OCR. Po šplhu ještě chvíli pokračujeme do kopce, ale už se opět dostáváme do tempa, protože kopec se začíná vyrovnávat, anebo my se spíš dostáváme na jeho pomyslný vrchol. Před samým vrcholem ještě zdoláme rampu ze zimních radovánek a už si to štrádujeme ke kruhové ručkovačce. Tady musíme dávat pozor na nohy, protože kruhy nejsou příliš vysoko, naštěstí síla v rukou a technika nám pomáhají v překonání. Raz dva a tři a už slyšíme zvonit zvonek. Opět se rychle rozebíháme, mezitím hodinky ukazují první kilometr a zároveň v dohledu občerstvovačku.

Svištíme si to k občerstvovačce, na které jsou zase vystavené všechny skvosty pohoštění jako melouny, energetické nápoje, voda a další. Bohužel tentokrát nemáme čas se občerstvovat, takže s lítostí pochutiny opouštíme, jen se stihneme polít vodou. Frčíme po poli dál skrz zelenou trávu, než doběhneme k nošení pytlů. Tady se začíná lámat chleba a lehčí běžci začínají bojovat s váhou pytle. Naopak pro nás je to výhoda, takže házíme pytel na záda a sprintem běžíme zhruba 400m okruh. S pytlem se nám běží dobře a troufám si říct, že jsme tady nějaký ten čas nahnali. Celkově musím říci, že silové překážky nám vyhovují a jako jedny z mála nám nevadí. Jakmile dobíháme zpět k místu převzetí pytle, tak jej zahazujeme a sprintem míříme dolů do lesa. V tomto úseku nám pak hodinky ukážou nejrychlejší tempo a to 2:17/km, takže asi slušná rychlost. A co si budeme povídat, trasa vedoucí z kopce dolů je vždy šance na raketově závratné tempo. Běžíme tak, že ani plíce nestíhají filtrovat, nicméně nedá se nic dělat.

Při cestě se ještě zastavíme u překážky přelezení pneumatik a pak opět pokračujeme v raketovém seběhu. Trasa je nádherná, okolí a příroda naprosto dechberoucí. Vbíháme do údolí, kde stéká potok do koryta ze strání, do kterých se posléze vydáváme. Opět běžíme jak neřízené střely, předbíháme i těch pár závodníků, kteří startovali před námi. Voda cáká všude, ale nám je to jedno, je to osvěžující a v tom pařáku je to příjemný balzám na duši. Pomalu dobíháme na konec koryta, kde nás nečekaně trasa stáčí doleva do strmé stráně. Naštěstí po cca 15m je stráň přesušena lesní cestou, po které máme pokračovat pár metrů, než nás opět trať svede nahoru do stráně, k jeskyni. To byla nejlépe využitá přírodní překážka celého závodu a osobně jsme si ji velice užili, ikdyž byla poměrně krátká. Opravdu, pokud si organizátoři trať projdou a nějaké takové překážky objeví a dají do závodu, závodnici jako my, to pak ocení. A věříme, že jsme to nebyli jen my. Ale zpět k jeskyni. U jeskyně bylo úkolem jí prolézt z jednoho konce na druhý. A přesto, že byla jeskyně ani ne 7m dlouhá, byl to skvělý zážitek.

Po jeskyni nás čekal delší běžecký úsek bez překážek, naštěstí ale v lese bez sluníčka, i když paprsky trochu pronikaly. Po jeskyni jsme tedy doběhli až na samé dno onoho neznámého lesa a samozřejmě nám bylo jasné, že nás čeká podobná cesta zpět. Ale po tom tempu, co jsme běželi, nám to přijde jako dobré zvolnění a znovu nabrání sil. Děláme tedy otočku a míříme po trati opět vzhůru. Chvilkami jdeme, protože terén je velmi bahnitý a strmý, nicméně pak se dostáváme na nějakou lesní cestičku, kde jsme schopní se zase rozeběhnout. Takže běžíme a rubeme to, co to jde. Oproti závodu, který nás ještě čeká, tak tady běžíme ještě celkem volně. Ve druhém závodě tu letíme jak vítr, jako by nás někdo pronásledoval. Vždycky se nás všichni ptali, jak jsme schopni podat podobný výkon v druhém závodě a ani teď na to nemáme odpověď. Prostě zatneme zuby a makáme, seč nám síly stačí. Zkrátka na to není žádný návod, finta, bez tvrdé práce a odhodlání nic samo nepůjde, tomu věřte.

Pokračujeme tedy strmějším kopcem stále vzhůru, až se dostaneme na stanoviště se slacklinami, kde nás zdraví Marek. Jelikož je pekelný vedro a stoupající kopec naší rudé barvě v obličejích moc nepřidal, vypadáme, jako bychom byli na konci svých sil – to jsme ale samozřejmě nebyli 🙂 . U slackline si rychle leháme na natažené špagáty a na dva tři zátahy sklouzáváme na druhou stranu. Rázem hotovo a šupito presto pokračovat dál. Opět běžíme mírně vzhůru, ale po několika metrech jsme přerušeni stanovištěm, kde se nosí klády jako z filmu komando. Na nic nečekáme, bereme klády na rameno a utíkáme s ní za vytyčenou vzdálenost a zpět. Během minutky hotovo a opět se vydáváme na poslední stoupáček zpět na vrchol lesa a okraj louky, odkud jsme přibíhali. Tempo je slušný, síly jsou, nálada a pocity dobrý.

Po nějaké chvilce svižného běhu do kopce jsme konečně na stejném místě, odkud jsme do lesa sbíhali. Louka před námi a další překážky včetně občerstvovačky na dohled. Zvyšujeme tempíčko, neboť na rovinky jsem machr, Ondra se drží. Přibíháme k ne-bullu, kde oba volíme špatnou techniku a chvilku se tam zdržujeme, nicméně při druhém pokusu (v druhém závodě) už jsme si s ní poradili znamenitě. V delším závodě jsme šli překážku vrchem, což bylo značně pomalejší, kdežto v druhém závodě jsme šli spodem, a to bylo rázem lepší a rychlejší. Každopádně překážka splněna a hurá k občerstvovačce, kde se opět jen podíváme na ty dobroty a svištíme dál.

Běžíme po krásném vrcholu luk areálu a je to krása, všude zeleň, modré nebe, den jak malovaný 🙂 . Bohužel nemáme ale čas se až tak moc kochat okolím, protože přeci jen závodíme. Každopádně za povšimnutí to stojí. Po louce sbíháme k další překážce, kterou je balanční kladina, kterou máme přejít. Překážka je umístěna na okraji lesa a do svahu, takže náročnost je hnedka o level výš. O level níž ale klesá, když vidíme, že na kladině jsou výřezky, které nám mají pomoci se udržet chodidly na kládě. I přesto, že je kladina v mírném svahu, oba opatrně kladinu přecházíme. Přitom nás dobrovolník ujišťuje, že musíme dojít až na druhý konec a nesmíme seskakovat. Hotovo a běžíme dál. Z dálky se nám nese hlas mamky, která nás povzbuzuje po trati. A přesto, že závod neběžela, naběhla tam okolo nás úctyhodných 12km 🙂

V cuku letu přibíháme k další překážce, která je pro nás nejobávanější překážkou veškerých závodů, a tou je oštěp, který je vždy tak trochu o štěstí. Naštěstí tentokrát jsou dokonalé cíle a právě díky této motivaci se téměř všichni MUSELI povinně trefit. Na terčích byly obličeje Zemana, Babiše a Hamáčka. Bez váhání bereme oštěpy a házíme je na své zvolené terče  – já na Babiše, Ondra na Hamáčka. Oba zásah. No ještě aby ne 😀 .

S radostí a pobavením odbíháme dál po trati, která nás už pomalu ale jistě stáčí k aréně. Bodejť by ne, hodinky už ukazují 6,5km, takže už se opravdu blížíme k cíli. Ten je na dohled i na doslech, ale je nám jasné, že tak lehce to ještě nepůjde a jsme si téměř jisti, že nás určitě minimálně jednou čeká výběh sjezdovky, neboť teď běžíme z kopce a tak jednoduchá cílová ,,rovinka“ by to určitě nebyla, na to známe organizátory až moc dobře. Při seběhu cestou ještě zvládáme nošení kamene a vykoupání se v malém rybníčku/nádrži a už si to svištíme do ,,ledové“ Úpy. Podél bobové dráhy opatrně sbíháme k řece, kde se musíme skrze proud dostat k vytahování pneumatik. Voda je krásně osvěžující a my si to přímo užíváme. Cachtáme se a během letíme ke zmíněné překážce. Pneumatiky jsou samozřejmě nacucané vodou, takže není úplně lehké je vytáhnout, ale jak už jsme říkali, silové překážky jsou něco pro nás. Takže raz dva tři a pneumatiky jsou nahoře. Pokračujeme proti proudu vody několik metrů, než nás trať vyžene z vody k další ručkovačce.

Jsme u ručkovačky, na které jako segmenty visí 4 pneumatiky. První pneumatiku si musíme přitáhnout lanem, na kterém je zavěšena, a po té se svézt na další pneumatiky, po kterých máme přeručkovat za vyznačenou pásku. To není sebemenší problém, nicméně v druhém závodě nás tady téměř 3 minuté čekání bude stát první místo 🙁 .

Ale to je bohužel součástí závodu, takže se na to nemůžeme vymlouvat, holt budeme muset běžet příště o 3 minuty rychleji 😀 . Poté následuje převrácení 3x velké pneumatiky a weaver, což je pro nás spíše sranda. Po zdolání těchto překážek se opět na chvilku vracíme do Úpy, ve které se musíme přebrodit na druhý břeh, odkud nás čeká poslední část tratě před finišem. Po přebrodění na nás kouká ještě jedna ,,těžší“ překážka, kterou je ručkovačka s kruhy na kolíkách. Tu však také rychle zdoláváme a jak jsme psali výše, vydáváme se na poslední výšlap sjezdovky.

Výšlap je od vleku až na jeho samotný vrchol, takže opravdu labůžo. Nicméně s tím jsme tak nějak počítali, takže jsme s tím smíření a prostě makáme. Zdoláme mezitím u-rampu, která nás vedla nahoru a dolů opravdu jako snowboarďáky, a už opět vidíme na dohled další překážku – deadpoola. Ten je v porovnání s naší výškou spíše jen takové malé zpestření, takže s jedním výskokem a přítahem máme zdoláno.  Pokračujeme dál, ale nožičky a hlavně lýtka už se začínají ozývat, naštěstí je přemlouváme pod vidinou, že velmi brzy už bude konec. Sbíráme poslední síly, protože vrchol je blízko a tudíž i cíl, takže teď už nesmíme polevit. Opět narazíme na překážku lanové totemy a UFO, ale díky naší výšce máme během pár sekund hotovo.

Vrchol kopce dosažen a teď už nám je jasné, že do cíle nám chybí už jen málo. Je na čase kopnout do vrtule a zdolat těch pár překážek před námi. Z vrcholu sjezdovky a vleku sbíháme k irské lavici, kterou výmykem zdoláváme a kopcem dolů pelášíme k poslední překážce tady na kopci – k nošení kanystrů. Ten není nijak závratně těžký, ale voda, která se v něm přelívá, je při běhu nepříjemná a nekomfortní. Naštěstí úsek s kanystrem je krátký, takže ten nekomfort skousáváme a běžíme s ním na zádech těch +/- 300 metrů. Zahazujeme kanystr a jako neřízené střely letíme z kopce přímo do festivalky k posledním dvěma překážkám – k multishocku a kombu.

To jsou dvě největší a nejrobustnější překážky Excalibru, které jsou tradičně umístěny před samotný cíl. Je to hlavně divácky záživné a všichni se rádi podívají na pár závodníků a jejich styl zdolávání překážek. Dobíháme k multishocku a bez váhání nalézáme na kládu, po které se hlavou dolu sápáme na další kládu, ze které po segmentech lan a kruhů zvoníme na zvonek. První překážka hotova, jde se na kombo. Kombo začíná vylezením na oválnou kládu, ze které se spustíme po další kládě na další úsek komba, kde se pomocí přitažením lana dostáváme k poslednímu segmentu, kterým je přelezení sítě. Tu přeskočíme jak laňky, dopadáme na pevnou zem a bleskurychle míříme odčipovat se a ukončit tak první závod.

V cíli jsme plní euforie a pozitivních myšlenek, neboť závod se nám velice líbil a moc jsme si ho užili. I čas byl skvělý, který nás řadil na celkové 4. místo a na 1. místo ve dvojicích/týmech. Pocity a úspěšnost ze závodu rychle převyšují nastupující únavu, a tak se v cílové zóně zdržujeme déle, než bychom měli, ale ty pocity si zkrátka musíme s ostatními vyměnit. Výměna názorů probíhá mezi námi a dalšími závodníky jako Milanem, Kubou, Matesem a dalšími, na které jsme narazili při doběhu. A že bylo co si povídat, když jsme se tak dlouho neviděli a navíc jsme ještě chtěli vědět, jak se ostatní při závodě cítili a jak měli natrénováno. Po nějaké chvíli konečně opouštíme cílovou zónu a jdeme se do auta převléci a vyčkávat několik hodin na druhou etapu závodu.

Tu nebudu popisovat v novém reportu, neboť jsme běželi komplet stejnou trasu s tím rozdílem, že jsme běželi o závěrečný výšlap méně. Jediné, co chci zdůraznit, je ten fakt, že druhý závod se nám běžel, oproti názorům ostatních závodníků, mnohem lépe a bylo to znát i na tempu. V hlavách jsme měli jediné – je to 6km+/-, takže časy budou hodně nahňácané, a proto do toho musíme dát prostě vše. Čili všechny kopce i seběhy jsme běželi jako rakety, ani plíce nestíhaly. Z toho důvodu nás celkem mrzí, že jsme naši vítězně započatou sérii nedokončili též na samém vrcholu. U předposlední překážky na pneumatikách jsme chytli frontu a téměř 3 minutové zdržení nás stálo 1. místo, které následně putovalo k matadorovi závodu Milanovi Linkovi a jeho parťákovi Matesovi. Nicméně takový je život a my to klukům přejeme, ale vězte, že nebýt toho, měli jsme vás 😀 . Každopádně nádherně jsme si zazávodili, užili si to, přesvědčili se, že forma je parádní, takže teď už jen doufat v lepší časy a hlavně v to, že se od nynějška závody konat BUDOU!!!

No, jsme na konci 7 stránky, takže dost bylo řečí, pojďme na závěrečné shrnutí, které Vás určitě nejvíce zajímá 🙂

POZITIVA:

  • Za nejdůležitější pozitivum určitě považujeme to, že se Kuba (organizátor závodu) nebál závod i za současných podmínek uskutečnit. Moc si toho vážíme. Děkujeme!
  • Mladé Buky jako jedna z doposud nejvábnějších lokací celé závodní série Excalibur race
  • Naprosto fenomenálně využitý terén a okolí závodu, trať byla fantastická – kopce, louky, řeka, bahno, prostě, co víc si přát?
  • Krásně a pestře rozmístěné překážky.
  • Vtipná motivace v podobě terčů Babiše, Hamáčka a Zemana 🙂
  • Originální medaile
  • Zázemí závodu, včetně umýváren
  • Perfektně zmáknutá situace ohledně vládních nařízení a konání závodu/výdeje čísel a atd.
  • Bezchybně značená trať
  • Jako vždy perfektní občerstvovačky (melouny, gely, iontáky a atd.)
  • Adekvátně zvolené hendikepy (my žádné nedělali)
  • Profesionální a povzbudivé jednání ze strany dobrovolníků, zkrátka byli úžasní!

 

Negativa:

  • Tentokrát žádné vyhlášení výsledků ani vítězů (samozřejmě kvůli COVID situaci)
  • Medaile si každý závodník musel brát sám (opět kvůli COVID situaci)

 

Sečteno podtrženo, tento závod nám vyšel na jedničku (I když v druhém závodě jsme skončili o pár vteřin druzí) a celkově musíme Kubu a celý Excalibur race tým pochválit za skvěle odvedenou práci. Bylo to úžasné, strašně jsme byli rádi, že jsme opět mohli stát na startovní čáře a mohli závodit. Doufáme, že se teď sezona alespoň trochu rozjede a my se s Vámi uvidíme častěji.

Tak neleňte a sportujte.

Na viděnou brzy.

Vaše Dvojčátka

Sledujte nás na sociálních sítích! 🙂

Komentáře