UltraRun 2018

Zdravíme své fanoušky,

jistě nám dovolíte, když přeskočíme pár reportů (víme, máme pár restíků… ale budeme se snažit co nejdříve je doplňovat. Alespoň budete v létě mít co číst 🙂 ) a vrhneme se rovnou na závod, který měl být naším vrcholem sezony.

         V pátek odpoledne se vydáváme tedy směr Boží Dar, jak tomu bylo přesně před 2 lety. Tentokrát ale nemáme ubytování tam jako minule, ale o kousek dál. Přijíždíme tedy k apartmánu Stein, který není moc nápadný, ale to nám v tu chvíli bylo jedno. Před hotelem zrovna probíhá horská výzva Rock Point, tak doufáme, že se večer vyspíme… Později však zjistíme, že nám to vůbec nevadilo a vyspali jsme se krásně – oproti minulému roku, kde jsme kvůli vrzající a malé posteli strašně trpěli!

         Po domluvě s majitelkou kvůli klíčům se dostáváme do hotelu, kde si najdeme náš pokoj a nestačíme se divit! Větší luxus jsme dlouuuuho nezažili! Relativně levné ubytování na noc a taková krása. Za nás 9 hvězdiček z 10! Drobný nedostatek byl jen v teplé vodě, ale to bylo nedorozumění, takže jsme to nebrali moc v potaz a v naší recenzi hotelu dostali 10 z 10 – určitě na příště doporučujeme všem! No posuďte sami… 

         A jelikož jsme dorazili relativně brzy, zbyl nám i čas na to se jí někam najíst. A kam jinam, než tam, kde jsme byli v roce 2016. Sv. Anna a naše klasická svíčková. Mamka si teda dala smažák a bratr nějaký stejk, ale svíčková byla stejně nejlepší! Škoda jen, že to není jako u mamky na obědě, kde dostáváme vždycky všeho kotel 😀 na tyhle mini porce si člověk těžce zvyká, haha…

         Po nabaštění se se odebíráme zpět do hotelu, kde si vyvalíme šunky a jdeme odpočívat, podíváme se na nějaký filmek a jde se brzy do hajan, ráno je blizoučko.

         Vstávačka je klasicky ve 4:55, takže kruté ráno. Naštěstí po dobré snídani a dobrém spánku to není tak zlé. Rychle se oblékneme, sbalíme si saky paky a jdeme do auta a vyrážíme směrem k Rabenbergu, což je sportovní středisko, odkud náš závod startuje.

         Tentokrát nikde nebloudíme, takže na místě jsme do 25min. Kolem 6 tedy přijíždíme do místa určení. Bereme věci a jdeme se podívat do centra, kde si následně vybíráme i registrace. Je velký rozdíl v organizaci českých závodů a zahraničních. Přeci jenom ta kvalita a servis je někde úúúúplně jinde. Ale o tom až později.

         U registrací není žádná fronta, jako tomu bývá u nás, protože zde funguje jiný princip vydávání registrací. A vzhledem k tomu, že i zde na tomto závodu je kapacita naplněna na maximum, což bylo nějakých 1001 závodníků, služby byly nadstandardní! V rozmezí několika hodin bylo určeno, kdo si vyzvedne své startovní číslo s čipem, tričkem a dalšími věcmi. Není to jako u nás, že se registrace otevřou např. od 9-11 a lidi se tam valí po desítkách a je jim jedno, kdy startují a blokují tak Ty, co mají start před nimi… a pak se začnou tvořit fronty, nestíhá se apod. Tady to prostě bylo stanovené tak, že v 6:15 si vyzvednou registrace lidi na ultra, po hodině další várka na half atd. Aby nedocházelo k frontám atd, takže dle nás super systém. A opozdilci mají smůlu, když nestihnou svůj výdej…

         Po vyzvednutí registrací máme ještě chvilku čas, jelikož v 6:30 začíná rozprava. Mezitím prozkoumáváme, co máme v taštičce. Velice nás překvapilo, že čip je té kvality, jako jsou na půlmaratónu a maratonu u nás. Super, nemusíme mít nic na noze. Dále zde nejsou klasické připínáčky, co ničí trička, ale triatlonová šňůrka s platovými připínáčky. To nás velice mile překvapilo. Dále jsou zde letáky a taková ta běžná klasika…

         Ale čas rychle kvapí, takže zase sbíráme své věci a jdeme zpět k rozpravě. A jelikož je v němčině, chytáme jen nějaké úryvky… Takže to pro nás není moc podstatné, trasu stejně známe, takže se jdeme rozcvičit a protáhnout. A už se to blíží!

         Dělí nás necelé 3 minuty od startu a 133 lidí, kteří běží kategorii ULTRA, se vydávají do koridoru. A s nimi i my. Jako v 2016 si jdeme stoupnout do přední řady, abychom měli nějaké pěkné fotky. Mezitím se ještě koukneme, kdo je vedle nás a zde poznáváme 2 běžce, kteří s námi již jednou běželi. Attila a Marco (Attila byl 1. a Marco 3…. A i tato umístěni si udrží letos).

         No a už je to tu! 3, 2, 1 a start! Vybíháme opravdu lážo plážo a jak jinak, do kopce. V tuto chvíli ještě stále běžíme kousek od Attily. Běžíme asi 500m do kopce, když tu najednou se nám naše trasa začne stáčet směrem dolů z kopce. Přebíháme asfaltku a vbíháme rychle do lesa, kde se běží na krásném trailu a občas je tu pěkně vyjetá dráha pro kolo. Zde poprvé míjíme fotografy, takže rychle zapózovat a běží se dál. Tempo něco kolem 4min. Už máme půlku lesa za sebou, když v tom dobíháme znovu k asfaltce, kterou musíme přeběhnout a pokračovat dále z kopce. Tentokrát už vbíháme do hustšího lesa, kde běžíme za sebou jako 3 prasátka. Trasa začíná být zrádnější a zrádnější, jelikož jsou všude kameny a bahno. Musí se dávat pozor na to, kam se šlape. Ani nevím, kolikrát jsme si ukopli palce…. a nejen ty!    Asi po dalším kilometru už se blížíme téměř dolů pod kopec, kde není už kam níže běžet, takže zde víme, že máme za sebou 5,5km a je zde první občerstvovačka.

VP1 – HP Erlabrunn – První občerstvovačka pouze s pitím. Zde ještě není důvod zastavovat a ztrácet čas, takže si jen rychle polijeme lýtka jde se dále. Bohužel to, co bude teď následovat, už taková sranda nebude. Po dlouhém seběhu z kopce následuje klasicky běh do kopce. Naštěstí víme, že tohle je jen zahřívačka před tím, co pak přijde. Nastavuji tempo a bratr za mnou. Je vidět, že dneska není ve své kůži a vyloženě trpí. Zdravotní komplikace a problémy mu nedovolují běžet moc rychle a já už tuším, že dneska to bude sakra boj…. Nastavuji tedy tempo kolem 5:10, ať alespoň běžíme. Zatím to jsou jen mírné kopečky, které se dají v pohodě běžet. Trať nám samozřejmě ztěžuje terén, který je o dost horší, než tomu tak bylo předloni. První vbíháme do lesa, kudy vede štěrková cesta, ale je to takový ten typ cesty, kde je všechno rozdrolené a smeká se to. To ale není to nejhorší. Chvilku poté vbíháme hlouběji do lesa, kde se tato cesta mění pouze v lesní pěšinku, která je zarostlá a smáčená. Takže zde si nabereme slušně do bot a namočíme se. Chvilkami jsme probíhali i metrovými kopřivami. Po tomto úseku nás čekal první těžší kopeček, ale ten byl naštěstí krátký. Museli jsme se drápat strání, po které jsme se pak dostali na úpatí skály, po které jsme chvíli běželi. Zde nás překvapila spousta spadlých stromů, takže náš trailový běh se chvílemi měnil na OCR běh. To nás dost zpomalovalo. Po této části ale přišel zase ten příjemnější běh, kde jsme zaběhli do lesa a do trailových tratí. A než jsme se nadáli, přišel 13 km, který byl zároveň 2 občerstvovačka.

VP2 –  Neuoberhaus – Po této občerstvovačce přišel jeden dlouhý kopec až téměř k dalšímu pointu, ale za to to byla ta nejkrásnější běžecká pasáž v celém závodě! Téměř celý tento úsek se běžel po měkoučkém mechu a kapradí. To byla pastva pro nohy. Bohužel nám to v půlce zhoršil terén, kde místo trati byla bažina, do které jsem ke své smůle zapadl, takže po kotníky v bahně. Takže jsem to oklepal a běželo se dále. Po vyběhnutí z lesa nás čekala polní cesta, po které jsme chvíli běželi po ,,rovině“ (které tu téměř nebyli). To ale netrvalo dlouho a brzy jsme po polňačce zahnuli opět dolů z kopce. Po delším seběhu se opět blížíme k další občerstvovačce.

VP5 – Hotel Roter Fuchs – Tato občerstvovačka byla dole v údolí, takže nám bylo jasné, že první polovina tohoto úseku bude opět další kopeček. Jelikož se jedná o 20,5 km, síly ještě jsou, alespoň u mne tedy… tak se tu moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme dále. Zatím máme stále pěkný čas – 2:02h. Po asi 1km do mírného kopečka nastupujeme už do příkřejšího kopce, kde přecházíme v chůzi. K našemu údivu nás zde předbíhá hodně běžců, což je trošku demotivující, ale držme se naší strategie, že kde to půjde běžíme, kopce jdeme. Je velice těžké se po kopečku znovu rozeběhnout, ale musíme! Po krásné asfaltce, která byla sice do kopce, ale pěkná, se naše cesta stáčí opět na polní cestu, která už vede jen do mírného kopečku, takže přecházíme v běh. Ten ale netrval dlouho, protože asi po 1km nás čeká mimořádně dlouhý seběh, kde ženeme tempo až do 4:10 z kopce. A řeknu Vám, že nejvíc bolí nohy ze seběhu!… Po asi téměř 6km seběhu dobíháme přímo k další občerstvovačce.

VP6 – Český  Ml. (CZ) – U této občerstvovačky se trošku zdržíme, na bratrovi je vidět únava, přeci jenom už jsme na 27,5km… Zde do sebe házíme nějaké to papání a pomalu se snažíme rozeběhnout. Žluté melouny a kola byly opravdu k nezaplacení! A teď už víme, že nás čeká ten největší kopec v celém závodu. Pomalým tempem se rozebíháme, ale to netrvá dlouho, protože chvilku na to přichází již zmiňovaný kopec. Přecházíme tedy v chůzi. Tento nekončící kopec se táhne 4-5km, takže zde v chůzi hodně ztrácíme, cca 30min z našeho plánu, ale jinak to prostě nešlo. Bratr se sotva vleče, tak se ho snažím táhnout, co to jen jde. Role se od minula malinko změnily. Po úmorném zdolávání kopce jsme se konečně vydrápali nahoru a následují 2km běhu do mírného kopečka, kde čas malinko stahujeme, ale nastává první větší krize. 35km je prostě zlomový tak či tak, takže rychle saháme do batohu a tasíme meruňky a haribáče – smrtelná kombinace, ale pomohlo to! Krize na 2km zažehnána, protože na dalších 2km se drápeme opět do kopce, kde na jeho vrcholu naštěstí stojí další občerstvovačka a my vzpomínáme, jak i minulý ročník, kdy jsme se sem dostávali, tak nám tento úsek přišel nekonečný. V podstatě 8km pouze do kopce, kde nohy tvrdly a tvrdly. Po dalších asi 20min jsme se sem konečně dostali a zjišťujeme, že už na tomto úseku hodně lidí vzdalo (asi 7 lidí) nebo jim musela být zavolána záchranka. Už zde sedí nejméně 4 lidé, kteří byly absolutně vyřízeni nebo měli nějaké zdravotní problémy.

VP7 – Dlouhá cesta (CZ) – Na této občerstvovačce se i jako předloni láme chleba. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem tu já trpěl. Teď to bylo obráceně… Po nejméně 5 minutách přemlouvání jsme opět vyrazili. Nohy tvrdý jak beton, těžké jak když s sebou táhnu 5kg kamení navíc. Snažíme se do mírného kopečka rozeběhnout, ale moc se nám to nedaří. Pro naši útěchu si ale říkáme, že už máme půlku za sebou, 37km pokořen. Teď by měl následovat delší seběh. A opravdu se nepleteme. Celý následující úsek je z kopečka. Což pro bratra není úplně ideální, protože už nemá ani sílu na seběh. Je vidět, že dost trpí. Přeci je běh z kopce je pro nohy náročnější. Běžíme tedy co to jde. Není to úplně nejhorší, ale nejlepší také ne… Po 6-7km seběhu dobíháme k občerstvovačce, u které jsme dnes už jednou byli. Byla to ta občerstvovačka, kde na nás čekal ten největší kopec. Zde se trať stáčela zpět. Toto byl klíčový bod, protože tady byl 46,7km, takže nám nezbývalo moc, čas 5:10h.

VP6 – Český  Ml. (CZ) – Opět se tu zdržujeme o něco déle, síly dochází, tělo je unavené, dle hodinek nám na posledních 24km zbývá 900m nastoupat, což je téměř to samé, co jsme nastoupali doposud. Rychle se občerstvíme, polijeme lýtka a opět přemlouváme ztuhlé tělo k pohybu. Chvílemi vypadáme jako belhající se zombie, co se snaží rozeběhnout 😀 …Bohužel tomhle to smrtelný tempo nám vydrží asi jen 1km, protože pak následuje opět dlouhý kopec, což před ,,cílem“ každý chce, že jo. Tento kopec je dlouhý asi 5km a jde se přes les, kde je všude kamení, takže pro bolavá chodidla nic moc. Opět se snažím táhnout, ale bratrovi to už nešlape ani do kopce. Zastavujeme tedy každým 50m, aby si odpočinul a snažíme se jít dál s minimálními prostoji. Zatím se drží! Po 5km šlapání do kopce následuje menší seběh a ,,rovinka“ k občerstvovačce.

VP9 – Preishausstraße – Jsme téměř 17km před cílem a každý kilometr se strašně táhne. Na kopcích už ztrácíme cca hodinu a na sebězích už moc netěžíme, protože není síla a nohy z kopce sakra bolí! Tento úsek měří cca 8km, z toho 4 jsou do kopce a 4 něco mezi během z kopce a ,,rovinkou“. Bohužel zde dochází ke druhé krizi, kdy přibíháme k předposlední občerstvovačce s jídlem a zde vidíme 61km, ale hodinky ukazují o 1,5km více. Psychika začíná stagnovat, jak to, že jen 61km?!… No co, musíme to skousnout a jít dál.

VP10 – Oberdorfer-/Galgenflügel – Vydáváme se tedy asi po 3min přestávce dál. Probíháme lesem krásnými traily, ale už ani na ty síla není. Sbíháme asi 2km trailama dolů, abychom je pak mohli zase vyběhnout (vyjít) nahoru. To už je silné kafe pro naší psychiku. Pereme se s tím, co to jen jde a po 2km trápení sbíháme z lesa opět dolů do údolí, kde na nás čeká úplně poslední občerstvovačka – už pouze jen s pitím.

VP11  – Neuer Anbau – Seběhli jsme tedy další 2km k občerstvovačce a už víme, že nám chybí ,,pouze“ 5 nekonečných kilometrů do cíle. K naší hrůze víme, že oněch 5km je už jenom do kopce. Tudíž předpokládáme cca 40min plahočení se.. A i když jsme měli na 60km čas 7:07, do 8h to nestihneme. Na tomto úseku už zcela došly bratrovy síly, takže jsme se do kopečka táhli tempem 11:20min, což je opravdu hodně. Navíc na přímém slunci… Navíc na sebevědomí nám to nepřidalo, když jsme věděli, že jsme dole pod horou a to, co jsme na začátku sbíhali, musíme vyšlapat. Jdeme tedy poslední kopec s vypětím sil a modlíme se, aby to už bylo za námi. Já jsem na tom se silami ještě relativně dobře, ale bratr už se sotva táhne. Po strmém kopci po kamenité cestě vcházíme do lesa, kde se na chvíli schováme před sluncem. Trailovou tratí jdeme stále vzhůru a po delší době už vidíme konec lesa, což značí, že už musíme být na konci a zbývá nám již jen cílová asfaltka. Z lesa vybíhám jako první a čekám na bratra, jestli to ještě do cíle zkusí doběhnout. Sebere poslední síly, co mu zbyly, a jde se na to. I když cílová rovinka je asi 300m dlouhá, dáváme to a už jsme v cíli. V cíli dostáváme pěknou medaili a hurá na zem. Leháme, nohy dáváme hore a konec! Hurá!!! Máme to za sebou…

         Ačkoliv jsme si zlepšili čas o necelé 3 min oproti roku 2016, nejsme vůbec spokojeni. Bratrovy zdravotní problémy už od 5km byly znát, takže celý závod byl jen trápení, i když jsem pořád věřil, že i když jsme měli na 60km čas 7h a něco, že to do 8h dáme, bohužel se tomu tak nestalo, protože posledních 10km jsme šli 2h a něco…. Takže to já za sebe beru jako zklamání, i když jsem cítil super formu a na 7-8h bych to asi sám dal. Ale nechat tam bratra se trápit beze mě 12h, to mi za to nestálo, tak jsem mu oplatil laskavost z minulého ročníku J sám vím, jaké to bylo, když jsem trpěl od 30km. A to on trpěl už od 5km…. Bylo to peklo na zemi, ale popral se s tím znamenitě! Teď už jen zregenerovat, odpočinout si a někdy příště se pokusit o lepší čas! Síly by na to měly být a dle našich možností věřím, že jsme schopni to pod 8h dát!!! Takže výzva na někdy příště!!! 🙂 

A závěrečné shrnutí –

+ úžasná organizace

+ skvělá trať, i když byla těžší než posledně

+ pěkná medaile a páska

+ příjemná atmosféra

+ naprosto bezchybné občerstvovačky! (zde by se mohli čeští organizátoři učit – aby věděli, co je to fakt kvalitní občerstvení)

– žádné!! 🙂

Takže za nás má tento závod i nadále 10 hvězdiček z 10! A není to jen dle nás, ale i závodníků, jelikož dle statistik vyplývá, že co se týče nárůstu závodníků, že změna je zde očividná. Nejvíce je překvapující to, že 3/4 účastníků , jsou senioři. Klobouček! Detailní info viz na obrázcích níže.

Závěrem si počkáme na finální video ze závodu. Naše statistiky byly – Ondra 3 místo v kategorii a celkově jsme dopadli v první polovině všech 133 účastníků (63. místo). Ale místa se měnila rychle, stačilo stahovat pár minut. Uvidíme, jestli se nám někdy podaří to stáhnout pod 8h, protože to by nás mohlo posunout do TOP 30. Ale nechme domněnky domněnkami… pokusíme se o to někdy příště. Pro dnešek je to vše. Děkujeme všem za podporu a teď si dáme 14 dní veget a uvidíme se až na Army Runu a den poté na triatlonu.

Vaše Dvojčátka